Článek
O to větší šok následoval, když později dorazila informace, že jedním z těch, kdo usilovali o život nejvýš postaveného představitele německé moci na území bývalého Československa, byl i Slovák Josef Gabčík.
Úřady hned nevěděly, jak to svým občanům oznámit. Až tajná služba přišla s tím, že by měl být součástí zprávy i obraz morálně nepevného člověka. Ústredná štátná bezpečnost si vysloveně prostřednictvím ministra vnitra Alexandra Macha objednala, aby byl Gabčík na základě drbů ze svého bydliště či pracovního působiště vykreslen v tisku i v rozhlase třeba jako opilec, zhýralec, nemrava a zloděj. Platilo ale jen to poslední, a to ještě za výjimečných okolností.
Rodák ze západoslovenského Poluvsie (dnes součást Rajeckých Teplic), přišel do rodiny, kde hrál dominantní roli otec František Gabčík, v dubnu 1912 jako čtvrté, nejmladší dítě. Otec měl za sebou světoběžnickou minulost, jako horník si vydělával v Americe i v Argentině, ale poté se vrátil domů na Slovensko. Byl pyšný, že si uspořil na dům s hospodářstvím a chtěl, aby jej převzal právě Josef. Na rozdíl od svých sousedů přijal František za svou myšlenku Československa a vychovával v ní i všechny děti. Rozdělení v roce 1939 nesl poměrně těžce.
Gabčíkův rodný dům
Benjamínek Josef se díky československému stipendiu vyučil v Čechách kovářem a po návratu domů navíc přidal v Žilině i obor zámečník. Jenže pak musel narukovat na vojnu a otevřel se mu úplně nový svět. Joža se nejprve nechal zapsat jako délesloužící voják. Poté si našel práci ve vojenské továrně, kde se mj. vyráběl bojový plyn yperit. Bylo to nebezpečné povolání. Ani Josef, stejně jako řada dalších zaměstnanců, se neubránil nehodě, při které jen zázrakem nepřišel o oči.
Později jej převeleli do vojenského skladu, kde také zažil červnový příchod Němců, když obsazovali Slovenský štát. Šlo hlavně o jeho strategickou polohu pro budoucí přepadení Polska, k němuž došlo 1.9. 1939.
Josef to pochopil jako signál k „zrekvírování“ 1 pistole a 24 nábojů a ke svému okamžitému odchodu za hranice. A to byl také jediný škraloup na jeho jinak slušné pověsti. Úřady měly celé provinění černé na bílém - na oběžníku ohlašujícím jeho zběhnutí datovaném 10.6.1939. Originál se dodnes dochoval ve Štátném archivu Žilina.
Gabčíkova další cesta vedla přes Polsko, kde se seznámil s Janem Kubišem. Odtud se oba dostali lodí do severní Afriky, kde se přihlásili do Cizinecké legie. Zanedlouho byl ale jejich výcvik přerušen a Josef i Jan se vydali s ostatními Čechoslováky bránit Francii, kterou na jaře 1940 napadl Hitler.
Prezidentem Benešem vlastnoručně podepsaná fotografie z vyznamenávání Josefa Gabčíka těsně před odletem do protektorátu, kterou v květnu 1945 dostal při přijetí na Pražském hradě jeho otec František
Když vyšla identita Josefa Gabčíka po atentátu najevo, znamenalo to pro jeho rodinu nepříjemnosti, ale zdaleka ne tak velké, jako pro rodiny parašutistů na území protektorátu. Z Kubišových nepřežil nikdo. Hitler prý nařídil, ať se na Slovensku nedělá rozruch, stále ho ještě považoval za strategického spojence.
Po skončení války byli dokonce někteří z Gabčíkových přijati prezidentem Edvardem Benešem na Pražském hradě. Možná až v ten moment odpustil František svému nejmladšímu synovi, že se kdysi vzepřel jeho příkazu, aby mu pomáhal v hospodářství, a vydal se svou vlastní cestou.
Josef Gabčík byl totiž všechno, jen ne to, jak ho měly v roce 1942 znectít prorežimní slovenské noviny. Naopak v dokumentech uchovávaných ve Vojenském historickém ústavu je vedený jako „pokojný, vytrvalý, slušného chování a stálé povahy.“ Z rodiny se pak ještě dochovala vzpomínka, že nezkazil žádnou legraci a když na to přišlo, uměl se i poprat.
Kromě rodného domu a busty v Poluvsie připomíná na Slovensku hrdinu i městečko Gabčíkovo na jihu, a také nedaleko od něj hraniční vodní dílo.
Pro další informace:
