Článek
Vztek lidí (doplněný u některých i černým svědomím) se před 80 lety okamžitě obrátil proti těm, kterých se během válečných let báli jako čert kříže, a občas se dokonce zvrhl v lynč. Poměrně přesně celou dobovou náladu ilustruje veřejná vražda režiséra Jana Svitáka, kterou spáchal dav lidí před kostelem sv. Martina na Národní třídě v Praze hned 10. května 1945. V jeho případě dokonce selhala sama spravedlnost.
Sviták byl už den předtím odveden na policejní služebnu v Bartolomějské ulici, kde strávil noc. Ráno byl jen ve spodním prádle vystrčen před vrata, kde už na něj čekal dav, aby „si to s ním vyřídil“.
Podle svědectví režiséra Otakara Vávry v něm byli i konfidenti, kteří ještě pár týdnů předtím předávali Svitákovi informace, aby je donesl svým známým na gestapu. Právě oni se měli „postarat“ o to, aby už je nestihl jmenovat před soudem. Jak Marie Fuchsová, tak i Jan Sviták zdaleka nebyli v prvních dnech míru jedinými, proti komu se obrátila pomsta za všechna utrpení prožitá za šest posledních let.
Aby se dala všemu náležitá právní forma, vyšel 19. června velký retribuční dekret prezidenta republiky Edvarda Beneše č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.
Moravský zemský dům na Joštově ulici, dnes sídlo Ústavního soudu ČR
Přesto už 8. června zasedl v brněnském Moravském zemském domě první mimořádný lidový soud, který opíral svou legitimitu o starší ustanovení exilové londýnské vlády. Soudil hned tři obžalované. Nad nechvalně proslulým úředníkem gestapa Leopoldem Potschkem, který mj. krutě vyšetřoval rodiny podezřelé ze spolupráce s atentátníky na Reinharda Heydricha a dalšími parašutisty vyslanými do protektorátu z Anglie, a nad domovníkem Václavem Bébarem, který udal svého souseda za Němci zakázaný poslech zahraničního rozhlasu a tím jej poslal na smrt, vyřkl soud nejvyšší trest. Ten byl ještě ve stejný den večer vykonán na dvoře nedaleké „Turnhalle“ - německé tělocvičny pod Špilberkem, v koutě pod dvěma lípami.
Pětičlenný soud tvořil předseda-soudce z povolání a čtyři soudci z lidu. Zasedání probíhalo za účasti veřejnosti, která byla všechno, jen ne klidná, a chtěla slyšet co nejvíc definitivních rozsudků, bez ohledu na míru viny souzených.
Agenda lidového soudu postupně rostla do desítek, později stovek případů. Proto byla část z nich přesunuta na další místa - do justičního paláce na Rooseveltově ulici a do budovy Dívčího domu Kounicových studentských kolejí, kde v protější hlavní budově byla řada obviněných zadržována.
Kounicovy koleje - během války tu byli popravováni Češi, po ní Němci a konfidenti
Na podzim 1945 se pak lidový soud přestěhoval do budovy úřadu ochrany práce na Cejlu, kde byli zadržení internováni do budovy nedaleké věznice. Tam se také na nádvoří konaly popravy v roce 1946 a 1947. Diváci tu přihlíželi mj. oběšení nacisty a moravského zemského viceprezidenta Karla Schwabeho či mimořádně krutého kriminálního rady gestapa Otto Koslowskeho, který jen pár dnů před osvobozením Brna osobně popravoval atentátníky na gestapáka Augusta Gölzera.
Mimořádně se soudilo i na Nové radnici, kde se za své činy zodpovídal samozvaný nacistický starosta Brna Oskar Judex a jeho zástupce Wilhelm Czerny. Když v prosinci 1946 zazněl nad oběma výrok „doživotí“, vypukla mezi diváky na radnici i na náměstí před budovou vlna nevole. Předseda soudu musel nechat příslušníky Sboru národní bezpečnosti (SNB, předchůdce policie) vyklidit jak improvizovanou soudní síň, tak i venkovní prostory, aby dav nevzal spravedlnost zase do vlastních rukou.
Mezi lety 1945 - 1947 stanulo před brněnským mimořádným lidovým soudem celkem 2543 osob, 80 (včetně 3 žen) bylo odsouzeno k smrti, 60 k doživotí a 1515 k různě vysokým trestům v celkovém součtu 13 298 let. Ostatní byli osvobozeni nebo byl jejich případ postoupen řádným soudům.
Soudilo se nejen za udávání a napomáhání gestapu, ale třeba také za podvody zneužívající válečnou situaci. To byl i případ Štěpánky Přichystalové ze Židlochovic, která namluvila manželkám dvou gestapem zatčených mužů, že jim spolu se svým strýcem Aloisem Unzeitigem zařídí propuštění. Od jedné dostala 150.000 Kčs, od druhé dokonce 230.000 Kčs, které si se strýcem rozdělili, ale ve věci zatčených nepodnikli nic.
Naštěstí oba muži vězení přežili a mohli poté proti oběma podvodníkům svědčit i se svými manželkami. Paradoxní je, že za stejný čin byli Přichystalová a Unzeitig už odsouzeni v roce 1943 německým soudem, k čemuž lidový soud přihlédl a odečetl jim dva roky z trestů jako „zadržovací vazbu“. V srpnu 1946 si pak oba vyslechli rozsudek, který zněl v případě Unzeitiga na 15 let těžkého žaláře (zemřel v roce 1953 na Mírově) a pro Přichystalovou 10 let v pracovním táboře.
Někteří obvinění se ale ani svého rozsudku nedočkali, jako redaktor Poledního listu František Paulus. Autor „proslulých“ antisemitských úvodníků zemřel ještě ve vazbě.
Naopak vícenásobný šéfredaktor Antonín Jaromil Kožíšek, který původně začínal v komunistické Rovnosti, aby se později pustil do fašisticky zabarveného reportování ze španělské občanské války, obsazovaného Polska či Ukrajiny, byl za tisíce svých proněmeckých článků a rozhlasových příspěvků odsouzen k trestu smrti.
Posledním odsouzeným lidovým soudem k veřejné popravě v Brně se stal koncem listopadu 1946 gestapák Emil Seitz.
Pro další informace:
Alexander Brummer, Michal Konečný: Brno účtující. Průvodce městem v letech 1945 - 1946, Host 2017
Kristýna Čížková: Mimořádný lidový soud v Brně a ženy, 1945 - 1948, bakalářská práce HÚ FF Masarykovy univerzity 2017
Zdeněk Jirásek: Byl jsem brněnským katem, Naše vojsko, 2020
