Článek
Když se před zbrusu nový orchestr postavil 4. ledna 1896 s taktovkou Antonín Dvořák po návratu z Ameriky a představil obecenstvu kromě jiného i svou symfonii „Z nového světa“, nemohl tušit, že právě vznikl orchestr, který se stane legendou. Ostatně ani Dvořák nezůstal „zkrátka“ - sál, kde tenkrát vystupoval, je po něm dnes pojmenován.
Desítky dirigentů, stovky hráčů a tisíce nadšených diváků nejen v Praze, ale po celém světě - to je vizitka České filharmonie po bezmála 130 letech jejího působení.
Posledních 6 let vede filharmoniky coby šéfdirigent Semjon Byčkov, který vdechl do orchestru svěží energii, jakou dovede zprostředkovat i svým žákům na londýnské konzervatoři Royal Art of Music.
Rodák z Leningradu, ale srdcem obyvatel planety hudby, který kvůli ní emigroval ze Sovětského svazu coby 22letý začínající dirigent, má neuvěřitelný cit pro tóny a dovede i ve velkém orchestru přesně poznat, kdo kde zahrál něco ne úplně dokonale, aby to ladilo s celkem. Navíc dokáže hudebníkům zprostředkovat pocity diváka, které by měl prožít, až se usadí do křesla a zaposlouchá se do jejich výkonů.
Ačkoliv jde o vzhledem úctyhodného pána v letech, neváhal - stejně jako další členové České filharmonie - propůjčit svou tvář do unikátního klipu, kterým zvou své věrné a možná i úplně nové posluchače do slavné newyorské Carnegie Hall, odkud se bude ve středu 4. prosince od 20 hodin naživo streamovat jejich koncert. Právě tady totiž pro pražské hudebníky vyvrcholí letošní Rok české hudby hned několika koncerty v rámci Českého týdne.
O tom, jak těžké je nic (a nikoho) při takovém sofistikovaném přesunu nezapomenout, o co všechno se zajímá letištní ostraha a kde cestují noty, fraky i nástroje, natočil režisér Daniel Růžička reklamní klip a přiznám se, že byť už jsem ho viděla snad dvacetkrát, pořád mne baví. Na rozdíl od jiných reklam, které na mne vyskakují z hlubin internetu, tuhle nepřeskakuji, ale pokaždé si ji poctivě dokoukám až do konce a s úsměvem na tváři.
Cellista dobíhá na poslední chvíli k odbavení na pražském letišti Václava Havla, přísná kontrolorka málem zabaví houslistce kalafunu, než ji kolega upozorní, že „to je na šmytec“, hudebníci dumají, co jim chybí, aby uprostřed letu ke své hrůze zjistili, že doma v Rudolfinu nechali to nejdůležitější.
Ale příběh má i pokračování, které prozrazuje, jak se dá celý zdánlivý gordický uzel elegantně rozetnout. Stačí znát ty správné lidi na vyšších místech - od Rudolfina přes Vltavu na protilehlém vrchu.
Tvůrci přiznávají, že se při psaní scénáře inspirovali oběma díly legendárních vánočních komedií Sám doma a Sám doma II., byť je pojali originálně po svém. Je to jako balancovat na hraně, ale filharmonikům se to podařilo se ctí ustát. A možná tím přesvědčí zavilé odpůrce „vážné hudby“, že krásné tóny se dají pojmout i zcela nevážně a hlavně, že klasiky se není třeba obávat, ale naopak si ji užít.
Generální ředitel orchestru David Mareček přiznává, že takový projekt si filharmonici mohou dopřát jednou za dekádu. Díky spolupráci s fotografem Sašou Dobrovodským a studiem Najbrt vznikla navíc i unikátní dárková kolekce hedvábných šátků a kapesníků do saka s motivy houslí, lesního rohu a fagotu tak, jak je ještě málokdo viděl. Jejich krása vynikla v kolorovaných záběrech z rentgenu a stala i leitmotivem celého nadcházejícího Českého týdne.
Pro další informace:
