Článek
Na rozdíl od emigrace, to pro mne pro změnu symbolizuje dvě vlny odcházejících z Československa v letech 1948 a 1968.
Je v tom rozdíl? Uprchlík nebo utečenec je člověk, který si doslova zachraňuje vlastní život, jinak mu hrozí perzekuce nebo přímo smrt. V mezích této definice byli uprchlíky i Němci, kteří na sklonku druhé světové války pro změnu utíkali z Pobaltí, dnešní Ukrajiny, Polska a samozřejmě i z Protektorátu Čechy a Morava a ze Slovenského štátu. Uprchlíky zpravidla nikdo moc nevítá, představují zátěž pro sociální systém a trvá dlouho, než se vzájemné vztahy stabilizují.
Emigrace je vnímána spíš jako opuštění (na bázi zpravidla vlastního vědomého rozhodnutí, byť podpořeného vnějšími událostmi, např. změnou režimu). Emigranti byli těmi, kdo se mimo jiné rozhodli osídlit zatím neobydlené oblasti nových světů (mj. pobělohorší emigranti, pilgrimové, svým způsobem i první osadníci v Austrálii, i když tam musíme přihlédnout k určité míře nedobrovolnosti, vzhledem k tomu, že šlo zpravidla o trestance vyhoštěné z Británie).
Jiná otázka je, jak se dívat na obyvatele afrických států sužovaných v současnosti převraty, zemětřeseními, nedostatkem vody nebo naopak paradoxně záplavami (aktuálně Libye) v důsledku klimatických změn.
Jejich inklinace k Evropě je pochopitelná - byli to Evropané, kteří nejvíc v minulých staletích získávali z jejich kontinentu, většina zná ve větší či menší míře evropské jazyky - angličtinu či francouzštinu. Proto logicky míří „domů“, do zemí, kterým ještě před pár desítkami let jejich domovina „patřila“. Postkoloniální dědictví je hluboce uloženo a nevymazalo je ani několik generací, které se mezitím vystřídaly.
Nejlepší systém, jak udržet lidi na místě, je pomáhat přímo tam, kde vznikl problém, aby lidé ani nemuseli začít přemýšlet o migraci. Touha dostat se pryč z místa, kde dotyčný nevidí budoucnost, je přirozeně silnější než logika, která praví, že cesta nemusí skončit úspěchem a může být za ni zaplacena i cena nejvyšší.
Evropa - stejně jak Spojené státy americké, které čelí tomu samému „v bledě modré“ ze strany obyvatel středu a jihu svého kontinentu - není nafukovací, ale pořád má ještě kapacity, jak se s příchozími vyrovnat, myslete si, co chcete.
Naopak, každá vlna příchozích v historii lidstva v důsledku znamenala, že něco starého a nefunkčního se přerodilo do něčeho nového. Pravda, často kolem toho byly i silné porodní bolesti.
Známé přísloví praví, že „kdo je připraven, není překvapen“, což znamená, že teď a tady máme šanci - i když řešíme spoustu svých vlastních problému, při kterých ale většinou nejde úplně o holou existenci - se na příští příchozí nachystat. V prvním sledu především mentálně, ale samozřejmě i přímou pomocí. A třeba nás překvapí, když jich nakonec přijde míň, než očekáváme.
