Článek
Organizátoři zahajovacího ceremoniálu měli tu „drzost“, že si vybrali pro start pařížské olympiády centrum města a jako hlavní komunikaci zvolili řeku Seinu. Mezi Eiffelovku a Trocadero soustředili hlavní dění, ale dá se říct, že úvodním dnem žila celá Paříž.
Snad jediné, co autoři pozoruhodného představení nemohli ovlivnit, bylo počasí, které si jako naschvál usmyslelo, že zalije francouzskou metropoli přívaly vody. Ani hustý déšť ale nezkazil dobrou náladu tisíců sportovců, kteří se vydali na 6 km cestu loděmi po řece, byť se na hladině chvílemi dělaly pořádné vlny. Cestou je doprovázel olympijský oheň, který díky důmyslné pochodni neuhasil ani sebevětší příděl shůry.
Po zaškobrtnutí fenomenálního fotbalisty v metru, kdy pochodeň pohotově převzali tři teenageři, aby ji vzápětí v podzemí svěřili maskovanému poslovi, přes střechy pařížských domů, Louvre, Museé d´Orsy, knihovnu a operu až zpět do rukou Zidane Zidana se dostaly plameny z Olympie, které předtím čtyři měsíce putovaly nejen po pevninské Francii, ale i po jejích zámořských částech. Ostatně, surfaři si odbydou své závody až na daleké Tahiti, odkud Paříž během večera také pozdravili.
Pokud bych měla vybrat z celé slavnosti opravdu nezapomenutelné momenty, pak by to byl asi cval ocelového oře po hladině Seiny s novodobým převtělením Panny Orleánské. Ta dovezla na Trocadero olympijskou vlajku, kterou vztyčovali zástupci francouzské policie a četníků.
Druhým nezapomenutelným momentem byla loupež Mony Lisy, včetně odhalení žlutých pachatelů. Možná to nebylo ryze francouzské, ale diváky to během čtyřhodinové show alespoň trochu probralo.
Něco do sebe měl i hořící klavír či francouzská hymna zpívaná na vrcholu Opery, překvapila a tak trochu dojala závěrečná štafeta do Tuilerijských zahrad, ve které kromě olympioniků bývalých i současných dostali prostor i paralympijští reprezentanti a nejstarší, téměř 100letý vítěz cyklistických závodů na olympiádě v roce 1948.
Silným momentem bylo i uznání zásluh Itala Filippa Grandi, kterému se před deseti lety podařilo prosadit ustanovení družstva uprchlíků pod olympijskou vlajkou. Jeho snaha znamenala pro tisíce dětí a dospívajících, kteří museli odejít ze svých vlastí, alespoň kousek naděje pro jejich budoucnost právě díky sportu.
Když se pak vznesl olympijský oheň na balonu a na Eiffelově věži zazpívala Celine Dion Hymnu lásky coby hold Edit Piaf, bylo to dojemné. Přiznám se ale, že mi tam pořád nějak chyběl WOW efekt, který nastal v Londýně, kdy královna Alžběta II. skákala padákem v doprovodu agenta Jamese Bonda nebo když se posledním článkem štafety stala v Tokiu Naomi Osaková, coby dítě ze smíšeného vztahu, což pro Japonce považující si nade vše ryzí ostrovní původ musela být revoluce na úrovni palácového převratu.
Pevně doufám, že vlakový incident z předolympijského rána bude poslední kaňkou na jinak povedené oslavě sportovních úspěchů během 33. letních olympijských her. Alespoň bych to přála všem sportovcům i divákům, kteří do Paříže dorazí.
Pro kontext:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-paralyzovana-francie-co-vime-o-zharskych-utocich-na-zeleznici-256709#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=YCo7GfMOEkl-202407262208&dop_id=256709&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=abtest244_hpdop_comments_varC&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
