Článek
Odmalička mě kromě „velkých“ dejin bavily i ty malé, rodinné. Přesně vím, kam jedna prababička chodila bílit prádlo, odkud rukoval praděda na haličskou frontu, i kde se léčil, když tam přišel o ruku. Kam moje maminka chodila do školy, kde sama učila i kde tátovi jako capartovi málem odnesl proud husy, když je měl hlídat na řece.
Snažím se tuhle rodovou paměť předávat i dál a „otravuji“ vlastní děti vzpomínkami nejmíň tří generací dozadu. Patří k tomu i rodné listy a matriky, které můžou při troše trpělivosti s luštěním švabachu či kurentu zavést i pěkně hluboko do historie.
Střídají se v nich jména česká i německá a dle toho, jak snadno se moravská větev rodu opaluje, usuzuji i na nějakou tu kapku osmanské krve. Štramberská trúba by mohla vypravovat.
Možná i proto jsem poměrně nedůtklivá, začne-li někdo operovat „čistou“ národností. Zvlášť pokrytecké mi to přijde u lidí, jejichž dědečkové si v roce 1945 rychle měnili příjmení z Kleinů na Malé, ze Schwarzů na Černé nebo z Müllerů na Mlynáře.
Co mne ale úplně odzbrojilo, je fakt, když se někdo ve jménu pár procent hlasů při volbách začne tvářit, jakoby jeho vlastní rodová historie neexistovala.
To, že kořeny předsedy hnutí ANO sahají na někdejší Zakarpatskou Rus, po druhé světové válce přičleněnou k SSSR a ještě později součást dnešní Ukrajiny, už jsem kdysi četla v knížce Babiš - příběh oligarchy od Tomáše Perglera.
Ale po poslední „pekelné jízdě“ Andreje Babiše v Poslanecké sněmovně, kdy začal naplno chytat okamurovskou vlnu protiukrajinských hejtů, je dobré si znovu připomenout, že jeho rodina po matčině linii má poctivé kovářské geny z ukrajinské Jasiny, kam pro změnu jejich předkové doputovali ze Spiše ještě za panování Marie Terezie.
Inu střední Evropa - každý jsme odněkud, jen je dobré si to sem tam znovu a znovu připomínat.
Pro další informace:
Tomáš Pergler: Babiš - příběh oligarchy, Mladá fronta, Praha 2014
