Článek
Po návratu do Bílého domu se Donald Trump chová jako malé dítě, které zavřeli do cukrárny a ono se snaží plnými hrstmi nabírat šlehačkové i čokoládové zákusky bez ohledu na to, kolik škody po něm zůstane.
Americký prezident se sice odvolává na odkaz Williama McKinleye a jeho tvrdou ruku při zavádění cel a rozšiřování amerického vlivu, sám ale postrádá jakoukoliv státnickou rozvážnost. Ostatně, ukázal to už před lety, při svých divadelních setkáních s čínským či severokorejským vůdcem během svého prvního prezidentského mandátu.
Jenže to měl kolem sebe ještě relevantní poradce i ministry, kteří jeho eruptivní způsob vládnutí dokázali krotit. Nyní, když se obklopil partou přitakávačů a těch, kterým jde spíš o vlastní byznys než o hodnoty a ideály, se chová doslova jako utržený ze řetězu. Tu si řekne o Grónsko a Panamu, tam velebí Putina a zatracuje Zelenského, a i když touží po tom, aby dostal Nobelovu cenu míru, každý jeho další krok působí škody jako pověstný slon v porcelánu.
Bohužel je tím porcelánem nejen Evropa, ale celý svět. Je otázka, jestli se najde někdo dostatečně soudný, aby bývalého realitního kouzelníka, který v Gaze nevidí utrpení lidí, ale jen byznysovou příležitost na vytvoření nové „Riviéry“, dokázal usměrnit do mezí slušnosti a zkrotit jeho zbytnělé ego, které mu našeptává, že on je ten nejlepší, a proto musí mít pokaždé pravdu. Zvlášť, když dostal opět do rukou pomyslné červené tlačítko od amerického jaderného arzenálu.
Bohužel s tím si nijak nezadá s Putinem, který pro změnu touží zapsat se do dějin jako sjednotitel velké Rusy, a teď cítí, že mu zase začíná „jít karta“.
V posledních týdnech jsem slyšela hodně analýz na téma, jak se mění dějiny. Jen bohužel nikdo nedovede nebo se spíš neodváží nahlas říct, kam až může současná situace zajít a jak moc v ní máme nebo nemáme šanci ovlivnit vlastní osudy. Veškerý pocit euforie a naděje, který jsme mohli cítit po roce 1989, se vytrácí do nenávratna, a na obzoru se ne a ne vynořit hrdina, který by dovedl účinně klepnout Doníka přes prsty a říct mu, že tady už překročil všechny červené linie nejen bezpečnosti, ale i obyčejné lidské slušnosti.
Ani se prezidentu Zelenskému nedivím, že po třech letech, kdy dělá všechno pro to, aby svojí zemi uchránil od nenechavých prstů Putina, se vzepřel Trumpovi a odešel z Bílého domu. Ostatně, tuhle mocenskou hru spolu nehráli poprvé, stačí si vzpomenout na Trumpův telefonát Zelenskému v roce 2019, kdy od něj vyžadoval, ať mu poskytl důkazy o podnikání Huntera Bidena na Ukrajině, které by mohl použít při minulé předvolební kampani proti jeho otci Joe Bidenovi. Zelensky se nedal zastrašit tehdy a už vůbec ne teď, kdy je ošlehaný víc než 1000 dny ruského útočení.
Bylo by třeba, aby se za Zelenského postavili všichni světoví lídři a ukázali, že ani americký prezident si nemůže dělat všechno, co se mu zamane. Jenže budou na to mít dost morální síly? Nebo se historie překlopí do období, kdy si každý „urve“ takový kus území, na jaký má chuť, a ostatní to budou jen tiše tolerovat?
Pro další informace:
