Článek
Tak za sebe prohlašuji, že to bych svým spolucestujícím, ani dalším účastníkům i tak často napínavé dopravní situace na brněnských a přilehlých silnicích, nepřála. Sice jsem kdysi zázrakem řidičák na osobní vůz dostala, instruktor autoškoly měl ale ze mě málem infarkt a k jistotě nepomohly ani dodatkové jízdy.
Zkoušející policista odešel po závěrečné jízdě s konstatováním, že bych měla řídit jen teoreticky, když jsem měla testy bez jediné chyby, zato praxe byla bída - městem jsem se ploužila „rychlostí“ 40 km v hodině a ostatní řidiči ze mě asi museli být dost zoufalí. Dotyčný nakonec rezignoval a prohlásil, že mi řidičák sice vydá, ale bude doufat, že se časem vyjezdím i ve vyšších rychlostech.
Chytrému napověz - pročež jsem uložila kartičku opravňující k řízení do šuplíku a využívám všechny další možnosti dopravy, jaké jen jsou k mání. Zatím jsem neabsolvovala jen let balónem (po kterém toužím) a plavbu ponorkou (tu si klidně odpustím).
Jezdit coby cestující má ale svá úskalí. Je jím nižší počet sedadel, než kolik o ně bývá zájemců. Odmlada jsem byla zvyklá okamžitě vstávat, objevil-li se v mém zorném úhlu kdokoliv, kdo by měl větší nárok na místo než já. Ne, že bych byla nějaký Mirek Dušín v sukních, ale jak jsem měla každý den před očima svou babičku, pořád jsem si říkala, že by to snad pro ni také někdo udělal.
Poprvé jsem svou zásadu porušila coby čerstvě těhotná. Přece jen už jsem zažila pár karambolů při prudkém brždění tramvají i autobusů, takže jsem si ve jménu budoucího života dodala odvahy a požádala mladší, především mužské cestující, zda by mi uvolnili místo.
Když se tvářili nechápavě, špitla jsem jim sladké tajemství o graviditě. Pod dojmem, že bych je třeba - v případě jejich neochoty - mohla falešně nařknout z otcovství, raději gentlemansky povstávali. Vyšlo to pokaždé, jen jednou jsem přehlédla sádru na noze skrytou u stěny vozidla, ale vzápětí mi nabídla své místo slečna o dvě sedačky dál.
Zajímavou zkušeností byly i nástupy a výstupy s kočárkem nebo kárkou. Zdaleka všechny spoje ještě nebyly bezbariérové a dostat se do některých byl sem tam ekvilibristický kousek.
Opět jsem se uchýlila k adresnému oslovení a s úsměvem požádala konkrétního cestujícího, zda by mi nepomohl. Vzápětí dostal instukce, kde přesně má mimivozidlo chytit a samozřejmě jsem mu pak popřála pěkný den. Docela dnes závidím maminkám, že tyhle starosti už můžou hodit za hlavu, když je většina spojů nízkopodlažních.
Ještě nedávno jsem byla zvyklá cestovat i vestoje, ale když zdraví vypovědělo službu, donutilo mne to vrátit se do dob minulých a opět si konkrétně říkat o místo k sezení. Jenže je to čím dál náročnější v časech airpodů a on-line mobilů. Řekněte sami, kdo by chtěl uvolňovat sedadlo, když zrovna hraje tak napínavou hru, že ani nemůže zvednout hlavu a podívat se kolem sebe.
Pak nastává poslední, přiznám se, že nejméně oblíbená fáze. S lehkým přišlápnutím dlouhé nohy trčící do uličky si všimne toho, že nad ním někdo stojí a pomalu mění odstín pleti do nezdravě zelenkavé, i ten nejzavilejší lovec zombie či vlkodlaků. Ale to jen vážně v nouzi nejvyšší…
