Článek
Felső-Magyarország neboli Horní Uhry či Horní zem bylo označení pro území dnešního Slovenska a části Zakarpatské Rusi, kterou po staletí spravovala sice formálně Vídeň, ale de facto se jednalo o území podléhající uherské šlechtě. Tomu odpovídala po rakousko-uherském vyrovnání i snaha o sjednocení úředního jazyka a rušení středních škol s vyučovacím jazykem slovenštinou.
Proti tomu se stavěli slovenští obrozenci v čele s Ĺudovítem Štúrem. Jejich kontakty s Čechy sice byly poměrně intenzivní, ale část z nich spíš pokukovala po Rusi, kterou byla ochotná akceptovat jako svou budoucnost. V tom byla část Čechů víc pragmatická, zvlášť Karel Havlíček Borovský, který měl se „slovanskou vzájemností“ osobní zkušenost, když v Rusku působil coby soukromý vychovatel ve šlechtické rodině.
Konstrukt Československa, který měl podporu zejména z krajanských spolků v USA, měl na rozvoj pouhých 20 let, než přišel mezinárodní tlak známý jako Mnichovský diktát. Při něm se neodlouply jen Sudety, ale Slovensko ztratilo ve prospěch Maďarska, které mělo trauma ze ztráty velké části území po 1. světové válce, přibližně 1/3 svého území. Výjimkou byla oblast Petržalky a Devína u Bratislavy, která připadla přímo Říši jako strategicky významná lokalita.
Členové Hlinkovy mládeže při vyhlášení Slovenského štátu
Právě v té době se zrodil koncept Velkého Slovenska, které mělo navazovat na historické území Velké Moravy a hlásalo spojení všech Slováků na obou stranách řeky Moravy. Už 19.10. 1938 jednala v Bratislavě delegace moravských Slováků o případném připojení k území Slovenska a další jednání se uskutečnila i v listopadu.
Otevřeně s výzvou na připojení části východní Moravy a Moravského Slovácka vystoupili v Hroznové Lhotě zástupci Národopisné Moravy Jan Uprka (syn slavného malíře Joži Uprky), Josef Vávra a Jan Ryba, členové Národní obce fašistické, kteří ji formou telegramu zaslali přímo Adolfu Hitlerovi hned 15. března 1939.
Slovenský rozhlas odvysílal ještě ten samý den jejich prohlášení: „Moravskí Slováci z kraja hodonínskeho, strážnického, kyjovského, hradištského i uherskobrodského rátajú sa k národu slovenskému a vítajú utvorenie suverénneho štátu slovenského, ktorého suverenitu uznávajú i nad krajom moravských Slovákov.“
Anexi podporovala i slovenská vláda vedená Vojtěchem Tukou a dokonce obratem ustanovila „Vedecku spoločnosť pre zahraničných Slovákov“. Zároveň byl pověřen major Cyril Hluchý z generálního štábu slovenské armády s přípravou na vlastní anexi.
Čáru přes rozpočet ovšem udělal sám Adolf Hitler, který podobný „nepořádek“ rázně zatrhl a rozhodl, že žádné čachrování s česko-slovenskou hranicí nebude.
To bylo snad poprvé, kdy se Hitler rozhodl nějakou hranici akceptovat, a bohužel také naposledy.
Pro další informace:
František Mezihorák: Hry o Moravu - separatisté, iredentisté a kolaboranti 1938- 1945, Mladá fronta, 1997
