Článek
Maskovaný nosič olympijské pochodně je sice fanoušky identifikován coby Arno Dorian, hrdina jednoho dílu oblíbené počítačové hry Assassin Creed odehrávajícího se během Velké francouzské revoluce. Ve skutečnosti v sobě propojil odkazy na několik ikonických osobností neodmyslitelně spojovaných právě s metropolí Francie.
Když na začátku převzaly děti pochodeň od fotbalisty Zinédine Zidana uvězněného kvůli výpadku proudu v pařížském metru, pokračovaly dál tunelem, který je přivedl až do pařížských katakomb. Tam jim nabídla pomoc maskovaná osoba ve člunu. Za tónů připomínajících Fantoma opery je pak odvezla lodí až k Seině.
Následně tatáž postava „přeletěla“ na ostrov Île de la Cité k chrámu Notre Damme, kde se „potkala“ s odkazem na místního zvoníka Quasimoda, známého i našim čtenářům ze stránek Chrámu Matky boží v Paříži od spisovatele Victora Huga.
Znovu se postava s pochodní objevila, když se přes pařížské střechy dostala až do sídla slavné francouzské módní značky, která pro olympijské hry vyrobila schránky na medaile a ozdobné tácy pro jejich předávání.
Odtud nás hrdina - akrobat dovedl do pařížské mincovny, kde se všechny medaile odlévaly a dostaly tu i „pečeť“ - zlomek kovu z Eiffelovy věže. Francouzům se tak podařilo propojit odkaz svou unikátní památkou a ještě se „zbavit zbytků“, které z rozhledny zůstaly po její rekonstrukci.
Po střechách se maskovaný hrdina dostal až do Louvre. V momentě, kdy se zastavil před slavným torzem Niké Samothraké ve vstupní aule, nejednoho filmového diváka zamrazilo při vzpomínce na Belphegora, fantoma Louvre. Prokletý duch z egyptské mumie tu podle legendy bloudil chodbami, aby našel živé tělo, do něhož by mohl vstoupit.
Při průchodu jednotlivými sály pak nosič pochodně zjistil, že se všechny postavy a sochy rozhodly osobně přijít podívat na velkolepé zahájení olympiády a zároveň odhalil, že kdosi - po víc než 100 letech - opět ukradl nejslavnější zdejší obraz - Monu Lisu od Leonarda da Vinci.
Ta se naštěstí našla i bez přičinění neznámého, když vyplavala na hladinu Seiny po ztroskotání ponorky s Mimoni. Jejich ponorková scénka odkazovala k Paříži filmové. S tím souvisela i návštěva maskovaného neznámého v Musée d'Orsay a jeho vstup přes lokomotivou protržené plátno do světa filmového vesmíru. Tady se podíval až k ikonickému měsíci se zapíchnutou raketou v oku, jak ho na úsvitu kinematografie představil autor stop triků a jeden z prvních režisérů Georges Mélies. Nesměl chybět ani celosvětově oblíbený Malý princ a řada dalších odkazů na populární snímky.
Že kromě parkouru ovládá tajemný hrdina s pochodní i breakdance (nový olympijský sport) se mohli diváci přesvědčit při jeho vstupu na přehlídkové molo na mostě Passerelle Debilly, kde se odehrávala tolik kritizovaná módní přehlídka a diskotéka s účastní drag queens a travesti modelů.
Přiznávám, že i pro mne to byl asi nejslabší okamžik celé čtyřhodinové podívané, ale chápu, že autoři chtěli ukázat i překvapení noční Paříže, která každého nemusí oslovit, stejně jako předtím kankán přebarvený na růžovo. Jen pro připomenutí, ten měl pověst nechutného a oplzlého pro generaci našich pradědečků. Vkus se prostě mění.
Pod maskou nosiče pochodně se vystřídalo hned několik sportovců, fanoušci identifikovali francouzského parkouristu Clémenta Daumaise a rovněž vyznavače freestyle parkouru Simona Nogueira, který před pár lety způsobil pozdvižení, když se procházel právě po střeše Notre Damme a byl za to dokonce zatčen.
Dublování postavy bylo z hlediska organizátorů logické pro případ nenadálé situace, která by mohla na mokrém povrchu při dešti kdykoliv nastat.
Co pro mne osobně byl top moment celého otevíracího ceremoniálu - jindy poměrně nudná cesta olympijské vlajky ke stožáru. Tu Paříž pojala neskutečně originálně.
Vlajku si totiž jako plášť přes ramena přehodila sama bohyně řeky Seiny - Sequana. Byla asi jediná, které „slušely“ kapky deště na stříbrném kostýmu, který jsem nejprve mylně zaměnila za brnění Johanky z Arku.
Při jízdě na mechanickém koni po řece si jezdec musel udržet stabilitu při vysoké rychlosti. Naštěstí nespadl, takže se jeho cval po vlnách zapsal mezi nejúspěšnější části celého bezmála čtyřhodinového programu. Jeho postavu převzala přímo pod Eiffelovou věží četnice a mistryně v jízdě na koni Floriane Issert, která donesla vlajku svým kolegům. Autory kovového oře bylo studio Sanofi. Stříbrné brnění pro jezdkyni zase vzešlo z módního salonu mladé návrhářky a designérky Jeanne Friot.
Ať už se organizátoři snažili sebevíc, ani jim se nevyhnuly kiksy, kterým se při sebelepší vůli nevyvaruje žádný přímý přenos. Patřilo k nim zaseknutí sochy filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoir z galerie „žen ze zlata“ vynořujících se z podstavců přímo v řece, nebo obrácení olympijské vlajky při jejím zavěšení na stožár.
Lapsusy ale překryl celek, který byl nezapomenutelný díky kráse Paříže, originalitě autorského týmu a hlavně neuvěřitelnému nasazení desetitisíců zúčastněných - od výrobců kostýmů, masek, přes tanečníky, zpěváky, hudebníky, doprovod sportovců, lodníky, kameramany a operátory dronů, policisty, vojáky a četníky zajišťující bezpečí a v neposlední řadě i nadšené diváky podél Seiny.
Pro kontext:
