Článek
Kamarádka měla důvod slavit letos Vánoce hned dvakrát. Jednou jako všichni ostatní a pak proto, že se jí po řadě let prožitých mezi otázkami blízkých i vzdálených zvědavců: „Tak co, kdy budete mít mrně?“ konečně s pomocí medicíny podařilo nejen otěhotnět, ale také nepotratit (jako v 5 minulých případech) a nakonec „za odměnu“ koncem listopadu porodit.
Cvalík měl bezmála čtyři kila a na maminku prvorodičku to byl pořádný výkon, zvlášť, když už má blíž ke čtyřicítce než ke třicítce.
Jenže po úspěšném porodu a prvním „ňuňání“ s miminkem se dostavil horor. První přiložení k prsu vypadalo nadějně. Hubinka se přisála a za pár chvil prcek spokojeně odpadl.
Pak ale přišly další dny, kdy se projevila novorozenecká žloutenka a mimčo putovalo „na horské sluníčko“ do speciální místnosti, kde trávilo svůj první „mejdan“ bez rodičů, zato s ostatními „žluťásky“.
Maminka pravidelně co 4 hodiny docházela ze svého pokoje, aby dítko nakrmila, jenže ať se oba snažili, jak snažili, prostě to nešlo. Tady patří dík většině sestřiček z novorozeneckého oddělení, které se snažily tu radou, tu nakloněním hlavy miminka pomoci, ale ať se dělo, co se dělo, prostě se nedařilo.
Zvlášť „nezapomenutelný“ byl ale zážitek s jednou sestrou, která miminku tak dlouho páčila hlavičku směrem k bradavce, až to vypadalo, že za chvílí nemluvně skončí jak v Erbenově Vodníkovi - bez hlavy.
Na řadu se dostalo přenosné zařízení pro odsávání, díky kterému se podařilo „vytáhnout“ alespoň něco. Kamarádka si na radu zkušenější porodní asistentky připravila k ruce vždycky velký hrnek s pitím, aby tvorbu mléka podpořila, a pak jen seděla, koukala střídavě na erární TV obrazovku a na průhlednou lahvičku připojenou k odsávačce, jestli v ní přibývá životodárné tekutiny. Chvílema si prý připadala jako prospektor při zlaté horečce na Klondajku.
Občas to vydalo na panáka, častěji to bylo jen pár kapek. Cvalík vyzunknul mlíčko pomocí stříkačky, a stále intenzivněji dával najevo, že by si dal nášup. Maminka vyzkoušela kde co - kojení s kloboučkem (ne na hlavě, ale na bradavce, díky speciálnímu silikonovému nástavci by se totiž miminko mělo líp přisát), všechny možné polohy - v sedě, v leže, na boku. V zoufalství zvažovala i polohu netopýra, kdy by se nad nemluvnětem skláněla a vypomáhala si gravitací, aby už „to sakra teklo“.
„Výborná“ byla i rada od vzdálené příbuzné, totiž nechat miminko vyhladovět, aby si pak samo vyžádalo nápoj. Zkuste ale vydržet zoufalý hladový pláč malého uzlíku delší dobu, to je jen pro hodně otrlé povahy! Kamarádka se snažila a při tom sjížděla na internetu kdejakou poradnu, zkoušela to s odbornou laktační poradkyní - a furt nic.
Když už to po několikáté obrečela, zželelo se jí starší porodní asistentce, která za ní těsně před odchodem z porodnice přišla a laskavě jí řekla: „Mladá paní, nezkažte si to nejhezčí období s děťátkem tím, že se budete trápit s kojením. Oba jste zdraví a prostě se to občas nepodaří. Sice to není v trendu doby, ale věřte mi, že jsou dneska umělá mléka tak kvalitní, že vašemu miminku nic chybět nebude! Hlavně ho chovejte, mluvte na něj a když budete ještě chvíli odsávat, tak budete mít i klid v duši.“
Ze zoufalé kamarádky najednou všechno spadlo a domů se začala těšit. Ono přece jen, být v porodnici pod stálým dohledem 24/7, nebo mít mimčo konečně doma, to je pořádný rozdíl.
Už jsme se párkrát zdravily venku, když kočárkuje, voláme si, ale návštěvu necháváme raději až po šestinedělí a možná i po chřipkovém/covidovém období. Jedno je ale jisté, oba dva - maminka i dítko - vypadají spokojeně, a to je nad všechny laktační poradny světa.
