Článek
S proměnou ohodnocení učitelského stavu stále víc „zabírají“ sezonní místa na památkových i jiných objektech a snaží se přepnout svou mysl z módu „před tabulí“ do přátelsky laděné výkladu bez zpětného ověřování odvykládaného. Ne každý je v tom úspěšný a občas si návštěvníci připadají na konci prohlídky spíš jako po souhrnném testu z dějepisu.
Naštěstí převažují spíš kantoři, kteří i sebe uvádějí do prázdninové polohy a novou roli si užívají. Ostatně není to až taková novinka. I mne coby dítko školou ještě nepovinné kdysi oslnila průvodkyně ve věku mé maminky, která určila pro další roky mé tužby, že se jednou stanu také průvodkyní. Celoroční profesí to byla ruštinářka a později jsem ji několikrát potkala při suplovaných hodinách v naší škole.
Svůj průvodcovský sen jsem si splnila, hned jak zákon a památkový ústav dovolil. Dodnes jsem vděčná osudu i kastelánovi, že mě nepřijal hned na zámek, ale první kustodské zkušenosti jsem získávala na menší, i když o nic méně náročné Schwarzenberské hrobce.
Jednak se tam sešla skvělá parta +/- stejného věku (včetně čerstvě odmaturované vedoucí) a jednak se tu návštěvníci mohou během první poloviny výkladu posadit v chladnu. Za to jsou ušlí a horkem či deštěm zmoření turisté zpravidla vděční a o to víc dávají při výkladu pozor.
Byť jsem v dalších letech vystřídala kromě iniciační hrobky i zámek a klášter, pořád jsem na průvodcovskou profesi nezanevřela, i když zvládnout některé výpravy rozjařených a alkoholem posilněných vodáků či unavených seniorů, kteří si na den naplánovali návštěvu 3 až 4 památek a už u druhé se jim nechtělo z autokaru, bylo občas vyšší školou skupinové psychologie.
Mimochodem, nejvíc jsem se pokaždé těšila na školní výlety. Děti to asi vycítily, protože dávaly pozor, spolupracovaly a překvapovaly své paní učitelky, které je takhle dle svých slov zažívaly mimo školu poprvé.
Vloni jsem si po letech během neplánovaného záskoku vyzkoušela, že moje hlasivky i paměť zatím fungují, a letos jsem si průvodcovské boty nazula na celou sezónu.
Posezení ve stínu vrby funguje i po bezmála sto letech
Pravda, nevstoupila jsem do stejné řeky, ale vrhla jsem se na něco nového. Místo obrazů, gobelínů a lustrů z muránského skla teď návštěvníky upozorňuji na růže, sasanky, čistce, denivky či divoké orchideje.
Světě div se, i tady jsou návštěvníci trilogie zahrad vděční, byť šlapou z kopce i do kopce, absolvují několik schodišť. Pak na terase nejslavnější místní vily je jim odměnou nezapomenutelný výhled na celé Brno. Zatím nezevšedněl ani mě.
Až se tak stane, budu vědět, že nastal čas posunout se zase někam dál, aby to bavilo obě strany. Protože to nejhorší, co nás může potkat, je totálně znuděný průvodce. A to bych nikomu rozhodně nepřála. Tak pěkné léto!
