Hlavní obsah
Umění a zábava

Komunisty schválená propagace duchařiny i americká legenda na český způsob

Foto: knihoMolka

Režisérka Věra Plívová-Šimková měla neuvěřitelný dar, jak do svých filmů pro děti vetkat magickou nit fantazie, která je nadřazovala běžné produkci pionýrských agitek. Proto se staly nesmrtelnými.

Článek

Dohromady natočila celkem 17 snímků, ale pro mne jsou nej tři z nich, ke kterým se po letech pořád ráda vracím a naučila jsem to i svoji rodinu.

První z nich byli Páni kluci, které jsem viděla poprvé s družinou na odpoledním promítání ve starém kině s rozvrzanými sedadly, což celý dojem ještě znásobilo. Na první podívání mi utkvěla hlavně scéna „Ale ne - ale jo“. To když si hlavní hrdina Tomáš domlouval hubičku se svou dětskou láskou Blankou, které jsem v té době záviděla šaty i klobouček. Později v dospělosti se moje závist přesunula na zahradu, která patřila k filmovému domu Tomášova kamaráda.

Taky si vzpomínám na fyzický pocit strachu při noční výpravě malých hrdinů na zříceninu Pokštejn a při pohledu na zavražděného brusiče nožů v podání Jiřího Lábuse. Mojí dětskou duši ale ještě víc zasáhla scéna, kdy celé městečko „loví“ kluky z řeky a Zdeňka Hadrbolcová lká nad tím, že její syn leží někde pod kamenem a nemá na sobě ani tu košili. Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že neumírají jen staří lidé, ale občas i děti. Jen mi dlouho nedávalo smysl, proč všichni tak baží po pochvalných lístečcích od pana učitele, takový systém odměn se v naší škole nepěstoval.

Pány kluky si dáváme tak 1× za dva či tři roky a pokaždé se v nich najde nějaký detail, který při minulém sledování unikl. To, že se vlastně jedná o adaptaci dobrodružství Toma Sawyera a Hucleberryho Fina, jsem zjistila až o řadu let později. I když jsem pak četla i obě knížky Marka Twaina, pořád pro mne bude autentičtější česká verze Pánů kluků.

Mnohem víc mám ale v oblibě dvojici „horských“ filmů Věry Plívové-Šimkové. Tím myslím Krakonoše a lyžníky (1980) a podle mého názoru hodně nedoceněný snímek Lišáci, Myšáci a Šibeničák. Zatímco v prvním jmenovaném je znát úlitba soudružskému vidění světa (chudí tkalci a skláři versus bohatí inspektoři a kníže, potažmo hloupí finacové a chytrý pašerák "Krakonoš"), do ranějších „Lišáků“ natočených na přelomu 60. a 70. let se režisérce a scénáristovi Františku Pavlíčkovi podařilo dostat ideologické bezčasí a magický realismus umocněný černobílým obrazem.

S ním se pojí vnímání světa přes optiku víry, smrti jako běžné součásti života a hřbitova, kde se část filmu také odehrává. Děti se tu mezi márnicí a kostnicí pohybují s odzbrojující přirozeností. Nechybí ani pokřižování během zvonění umíráčku a dokonce ani pravá krkonošská duchařina, kdy maminka hlavního hrdiny používá se sousedkami magický stolek k vyvolávání duchů, nebo černý havran ochočený hrobníkovic Zrzkem a kůň Ďábel.

Dodnes mne překvapuje, co všechno „zakázaného“ tehdy mohlo přes citlivý nos komunistických cenzorů v dětském filmu projít a udivuje mne, s jakou milimetrovou přesností zachytila rodačka z Lomnice nad Popelkou mizející svět starých Krkonoš.

Mimochodem, paní režisérka měla také neomylnou ruku při výběru svých dětských (i dospělých) herců. Dokazuje to její volba Jana Krause za hlavního záporáka Lišáků, stejně jako objev Michala Dymka a Magdaleny Reifové (Páni kluci) či Zuzany Bydžovské, Marka Vašuta, Yvetty Kornové (Přijela k nám pouť) nebo Pavlíny Mourkové a Dany Vávrové (Jak se točí Rozmarýny).

Ačkoliv Věra Plívová-Šimková natočila i další nezapomenutelné filmy (Přijela k nám pouť, Jak se točí Rozmarýny, Kruh nebo dvojici filmů o holčičce Veverce), tři výše jmenované patří k mým nezapomenutelným setkáním s režisérkou, která rozuměla dětské duši a dovedla zachytit všechny radosti i trápení tak, aby promlouvala jak k dětským, tak i dospělým divákům.

A ještě jednu velkou zásluhu paní režisérka, která teď odešla v úctyhodných 90 letech, pro český, potažmo československý film měla - kromě spolupráce s hudebním skladatelem Zdeňkem Liškou dala příležitost i Petru Hapkovi (Páni kluci) nebo Pražskému výběru (Hledám dům holubí), a to dokonce v roce 1985, kdy byli Vilém Čok, Michal Kocáb i Michal Pavlíček v podstatě zakázanými autory i interprety.

Při pohledu zpět je až neuvěřitelné, co všechno se paní režisérce povedlo do dětských filmů dostat, a jak nastartovala fantazii nejednoho z malých diváků. Za to jí i teď, po letech, patří veliké poděkování.

Pro další informace:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz