Článek
Řeč je o naší poštovní doručovatelce, která mi při dnešním předávání obálky řekla, že dala výpověď a od středy už nebude doručovat. A není zdaleka sama, spíš naopak.
Za posledních 15 let jsem zažila tři ženy - vždycky mezi 30 - 50 lety, které se den co den a za každého počasí nechávaly vysadit z ranního autobusu na horní zastávce naší 2 km dlouhé ulicovky.
Se všemi odbočkami tipuji jejich trasu na nejméně čtyři kilometry a to nepočítám všechny schody, do kterých musely vystoupat, aby daly zásilky do schránek.
Někdy měly jen brašnu přes rameno, později batoh na zádech, jindy s sebou i pojízdnou tašku.
To byla viditelná práce - ta neviditelná začínala po páté hodině ráno, kdy si musely dojít roztřídit zásilky na poštovní úřad ve vedlejší vesnici, všechno nabalit podle adres, a pak se za sluníčka, za deště nebo ve sněhu vydat na cestu. Nejprve na zastávku, pak po vesnici a pak zase zpátky, aby uložily nepřevzatou poštu.
Se všemi třemi jsem měla přátelský vztah a o všech vím, že svojí práci dělaly s láskou a nadšením. Bohužel, jak byly nuceny nabízet třeba pojištění nebo další „doplňkový prodej“ a později jak se začal snižovat počet doručovatelů (a není to vývoj jen posledních dvou let!), postupně odpadávaly.
Pro tu poslední bylo pomyslnou kapkou zvětšení „teritoria“ ze dvou na tři vesnice. „Ještě před prázdninami jsem si myslela, že to dám, ale teď už nemůžu,“ svěřila se mi kamarádka chvíli poté, co mi donesla patrně poslední obálky.
Nevím, jestli už je Česká pošta na úrovni Amazonu, kde mají zásilky donášet výhledově drony, ale pokud to tak půjde dál a listonošky (případně i listonoši) budou vysáváni až na morek svých sil, asi to znamená, že hrdé logo s poštovskou trumpetkou zanedlouho nenávratně zmizí v propadlišti dějin.
Zdroje:
