Článek
Děvčátko, které přišlo na svět v roce 1860 do zámožné pražské rodiny restaurátora specializovaného na pozlacování památek Gustava Kubesche, si v otcově dílně ve Spálené ulici odmalička hrávalo s barokními andělíčky, které používalo jako svoje první loutky pro improvizovaná divadelní představení.
Idylické dětství skončilo po narození o 9 let mladšího bratra Gustava. Otec, kterému se poměrně dobře dařilo, chtěl synovi zajistit majetek a začal investovat na burze či nakupovat pochybné pozemky. O čtyři roky později zažilo Rakousko-Uhersko krach vídeňské burzy (1873), kdy řada lidí přišla ze dne na den o všechno.
Kubeschovi nebyli výjimkou. Otec se ze ztráty majetku nikdy nevzpamatoval, odešel od rodiny a nechal starost o ni jen na bedrech manželky a starší dcery. Johanna v té době chodila do Vyšší dívčí školy a hodiny klavíru brala od člena orchestru Prozatímního divadla Antonína Dvořáka. S tím byl ale rázem konec. Rodina se přestěhovala do maličkého bytu na Malé Straně a Johanna musela vypomáhat, jak se dalo.
Naštěstí se ukázalo, že je docela talentovanou herečkou, což potvrzovala nejprve jako ochotnice, od roku 1886 i jako stálá členka divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic. Díky financím za hraní se jí podařilo udržet bratra na gymnáziu, takže se po maturitě mohl stát magistrátním úředníkem.
Johanna Kubesch na začátku své herecké kariéry
Johanna se společností působila nejen v pražském Švandově divadle, ale i v Brně, Mladé Boleslavi či Jičíně. Obvykle tvořila pár s o 7 let starším a zkušenějším Eduardem Vojanem, který jí předával své herecké zkušenosti, ale oplátkou žádal víc než přátelství. Pár byl nějaký čas tajně zasnoubený, nakonec se rozešel pro Vojanovu silnou žárlivost.
To už ale byli oba členy Národního divadla, kde získali angažmá v roce 1888. Čekalo je ale rozčarování. Diváci byli v té době zvyklí na jiný typ herectví - velká gesta a to, že hlavní hrdina či hrdinka na sebe strhli veškerou pozornost, ostatní herci jim dělali jen „křoví“.
Vojan i Kubeschová si ale zvykli na mnohem civilnější a kolegiálnější herectví, což v první chvíli v Národním divadle narazilo. Velkou odpůrkyní byla především „diva“ Hana Benoniová. Ani vedení divadla nebylo jednotné, časem naštěstí převážil modernější typ pojetí mladší herecké generace.
Z Johanny se postupně stávala diváky oblíbená celebrita, do které se platonicky zamiloval nejeden muž. Málokterý si ale dodal odvahu a zaklepal na dveře její divadelní šatny. Jedním z výjimek byl začínající básník Jaroslav Kvapil, který využil možnosti doručit herečce nabídku na spolupráci od J.V. Friče a zároveň jí věnoval svou básnickou prvotinu „Padající hvězdy“. Jaroslavovi tehdy bylo 21 let, čili o 8 méně než Johanně.
Jaroslav Kvapil v době, kdy se seznámil se svou budoucí ženou
Mladá žena byla v té době čerstvě v zajetí smutku po smrti bratra Gustava, který v pouhých 19 letech a navíc krátce po své svatbě podlehl dědičné cukrovce. I díky tomu se jí v pohledu usadil melancholický výraz, který Kvapila inspiroval k napsání „nejsmutnější pohádky na světě“ - Princezně Pampelišce.
Hana, která si změnila jméno na česky znějící podobu původní Johanny, se stala doslova ztělesněním příběhu o smutné princezně. Urozená dívka se odhodlá opustit zlatou klec královského paláce, protože se má provdat bez lásky za cizího prince, a na útěku se zamiluje do prostého chasníka Honzy. Okolní svět ji ale nepřijímá a její přítomnost je i zdrojem neštěstí města, kde se spolu ukryjí. Nakonec nemocí oslabená zmizí s podzimním větrem jako pampeliškové chmýří.
Ačkoliv se nejednalo o typickou pohádku s dobrým koncem, dodnes se Princezna Pampeliška na prkna či do rozhlasu vrací a pokaždé si najde novou generaci diváků i posluchačů.
Po čtyřech letech vztahu se Hana a Jaroslav vzali v neveřejném sňatku, který jim odsvědčil přítel obou Jaroslav Vrchlický. Na skromnou svatební cestu se vydali do Chuchle, která v té době platila za výletní místo za Prahou.
Jaroslav se plně začal věnovat divadlu, o kterém do té doby hlavně psal coby novinář. Nejprve založil s přáteli legendární divadlo Urania na Pražském výstavišti a později se stal režisérem Národního divadla, kde se podílel i na dramaturgii. Často byl obviňován, že repertoár „zlaté kapličky“ sestavuje „na míru“ své manželce, což byla do jisté míry pravda. Díky Kvapilům se do Čech dostaly, byly přeloženy a uvedeny hry mj. norského dramatika Henrika Ibsena.
Na jaře 1903 se měla začít zkoušet nová hra Jaroslava Hilberta Falkenštejn, kde se s Hanou počítalo do role královny Kunhuty, tajné manželky Záviše z Falkenštejna. Byť se na roli těšila, zradilo ji zdraví a hra se odkládala, což Hilbert nesl mimořádně nelibě. Nevěděl - stejně jako většina společnosti, že u Hany se začaly projevovat symptomy cukrovky a ztrácí zrak. Odjela se léčit do chorvatského Záhřebu, ale spolu s depresemi jí podlomené zdraví už nedovolilo 100% návrat na divadelní prkna. Ještě se stihla realizovat literárně, ale to už byla spíš labutí píseň.
Hana Kvapilová zemřela na diabetické koma v roce 1907, ve svých 46 letech. Pochována byla v bílém kostýmu Blaženy ze své poslední hry Mnoho povyku pro nic od Williama Shakespeare.
Socha Hany Kvapilové v pražské zahradě Kinských nedaleko letohrádku
Z iniciativy jejích přátel vznikl nejprve návrh a později realizace pomníku z bílého mramoru od Jana Štursy, který byl inspirován Haninou milovanu rolí Elidy Wanglové, hrdinky dramatu Paní z námoří od Henrika Ibsena. Původně měl stát na Petříně, ale po protestech dostal přednost pomník K.H. Máchy.
Pro Haninu sochu se našlo intimnější útočiště v zahradě Kinských nedaleko letohrádku, kde byl pomník v roce 1914 odhalen. Do jeho základů ukryl manžel Jaroslav urnu s popelem své milované princezny Pampelišky, na což se přišlo až při jeho restaurování v roce 2009.
Pro další informace:
https://dvojka.rozhlas.cz/ukazala-cestu-dalsim-hereckym-generacim-ustvaly-ji-ale-hanopisy-tisku-osudove-7527107
Hana Kvapilová: Jakoby kámen do vody hodil, Světozor 1908
