Článek
Pokud byste začali pátrat v paměti, čím se mladý muž v roce 1905 proslavil, bylo to až jeho smrtí. Nečekanou a o to tragičtější. Souvisela totiž s tím, jak se Češi začali hlásit o své místo v do značné míry německém Brně.
Studovat na přelomu století v moravské metropoli v češtině byl poměrně svízelný úkol. Pravda, fungovaly české obecné školy, byla tu dívčí škola Vesna, našla se i obchodní, reálná a technická škola či živnostenská pokračovací, a v neposlední řadě tu vyučovala své studenty i česká gymnázia (na Starém městě a na dnešní třídě kpt. Jaroše). Co ale chybělo, to byla jakákoliv vysoká škola, kde by se přednášelo právě v češtině.
Byl to i jeden z důvodů na svolání několika manifestací na podzim 1905. Moravané chtěli dosáhnout zřízení vysoké školy s češtinou coby vyučovacím jazykem, jako se to pár let před tím podařilo v Praze. Tam se v roce 1882 Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělila podle vyučovacího jazyka na německou a českou část.
Besední dům v Brně
Manifestující se scházeli na Alžbětině (dnes Komenského) náměstí, což mohlo být dost dobře považováno za provokaci. Nejenže se tu naproti sobě nacházely budovy německé techniky a německého gymnázia (dnes Lékařská fakulta Masarykovy univerzity a Janáčkova akademie múzických umění JAMU), ale sídlila tu i turnerská tělocvična (německá obdoba Sokola), německá chlapecká škola (dnes ZŠ Husova) či protestantský kostel (červený kostel J. A. Komenského) s převahou německých věřících.
Jediným českým elementem široko daleko byl Besední dům, který se jako centrum brněnských Čechů otevřel už v roce 1873. Na přelomu století v něm pracoval i Leoš Janáček.
Právě před Besedním domem se shlukly 2. října 1905 desítky manifestujících, mezi nimiž stál i dvacetiletý truhlář František Pavlík, rodák z Ořechova.
Hrob Františka Pavlíka na brněnském Ústředním hřbitově
Když se protestující Češi začali přetlačovat s četníky a vojáky 49 c. a K. pěšího pluku, který tvořili téměř ze 100% Rakušané, stalo se neštěstí. Františka kdosi /patrně voják/ bodnul nasazeným bajonetem a ten začal rychle krvácet. Sice byl téměř okamžitě převezen do nemocnice u sv. Anny (vzdálené cca 900 metrů), ale život se mu už zachránit nepodařilo.
Když byl o pár dnů později vypraven mladému stolařskému pomocníkovi a nadšenému Sokolovi pohřeb, účastnilo se jej kromě nejbližších - rodičů a sestry - na osmdesát tisíc lidí hlásících se převážně k české národnosti. Mladíkovo tělo nebylo odvezeno do rodného Ořechova, ale naopak se mu dostalo čestného místa na Ústředním hřbitově v Brně.
Obřad vedl český katolický poslanec Tomáš Eduard Šilinger, který zároveň působil jako augustiniánský duchovní. Později byl Pavlíkův hrob osazen pomníkem, který celou událost dodnes připomíná.
Besední dům - pohled z rohu ulic Solniční a Besední
Tím ovšem celá věc nekončila. Leoš Janáček byl tragickou smrtí přímo u zdi Besedního domu natolik zasažen, že se ji rozhodl zvěčnit v hudbě. Svou třívětou klavírní sonátu „1.X. - Z ulice“ rozdělil do částí 1. Předtucha 2. Smrt 3. Smuteční pochod.
Poprvé ji představil 27. ledna 1906 a vzápětí po premiéře spálil závěrečnou část. Ani dalším částem se nevedlo líp. Ty pro změnu hodil do Vltavy, když byla sonáta premiérována v listopadu téhož roku ve Vinohradském divadle v Praze.
Při brněnském uvedení naštěstí hrála na klavír Ludmila Tučková, která si prozíravě nechala svůj opis skladby. Díky ní se zachovaly alespoň první dvě části a mohly být v roce 1924 vydány tiskem.
Stalo se tak o rok dřív, než byla na roh Besedního domu umístěna pamětní deska a reliéf. Obojí vytvořil medailér a akademický sochař Josef Axman. Už po čtrnácti letech - v roce 1939 - byly opět sejmuty a patrně skončily v odpadu nebo byly jinak zničeny.
Naštěstí se dochovaly přes válku původní modely. Díky tomu mohly být deska i reliéf mladého muže znovu odlity a slavnostně odhaleny 17.11.1946, při první oslavě Mezinárodního dne studentstva.
Pamětní deska na místě vraždy Františka Pavlíka byla poprvé osazena v roce 1925
První vysoké školy s českým vyučovacím jazykem se Brno dočkalo bezprostředně po vzniku Československa. V zakládacích dokumentech Masarykovy univerzity je datum 28.1.1919, a jde tedy o jeden z prvních zákonů, který byl nově ustanoveným Národním shromážděním přijat.
Pro další informace:
Michal Stehlík: Zápotocký. Příliš mnoho životů, Jota, 2025
