Článek
Vysvětlení je prosté, Daniela Hammer-Tugendhatová, ani její o čtyři roky starší sestra Rút tu nikdy nežily. Manželům Tugendhatovým - Grete a Fritzovi - byl v jejich vysněném domově nad moravskou metropolí vyhrazen jen krátký životní úsek - od konce roku 1930 do roku 1938. Jejich nejmladší děti se narodily na opačném konci světa.
V moderním proskleném pokoji, kde po večeři starší děti Hanna, Ernest a Herbert rády tančily před slavnou onyxovou stěnou, kterou zapadající paprsky slunce barvily do rudých odstínů, na terase, kde se proháněly na kolech, i v zahradě, kde se dalo sáňkovat až dolů, ke spodní vile babičky a dědy Löw-Beerových, strávila rodina jen nepatrný výsek svého života.
Další se odehrál nuceně v cizině. Grete jako členka charitativní Ligy pro lidská práva měla - stejně jako její přítelkyně Hermine Stiassni - během 30. let dobré informace od Židů prchajících z Německa přes Československo dál, co se v jejich zemi děje. Oběma se podařilo přesvědčit po Hitlerově anšlusu Rakouska své muže i další členy rodin, že je čas z Československa také odejít, protože země bude další na řadě a jim - také Židům, byť se hlásícím k německé národnosti - se dobře nepovede.
Trvalo jen pár měsíců, než jim vývoj dal za pravdu. Po mnichovském diktátu na přelomu září a října 1938 došlo k odstoupení Sudet a následně, 15. března 1939 i obsazení zbytku Čech a Moravy, když se Slovensko rozhodlo pro vyhlášení vlastního státu. Už 17. března se Hitler projížděl po Brně a vybíral si, které náměstí se po něm bude jmenovat.
S příchodem německé správy začaly platit i tzv. „norimberské zákony“, které zbavily židovskou komunitu nejen občanských práv, ale i majetku či možnosti posílat své děti do škol.
Za svou dnešní, citlivě obnovenou podobu vděčí vila Tugendhat také Daniele a jejímu manželovi Ivo Hammerovi.
Tugendhatovi zamířili do švýcarského St. Gallenu, ale když se Hitlerova vojska otočila po obsazení Polska na západ, padlo rozhodnutí odjet z Evropy úplně. Rodina uvažovala o stěhování do Spojených států amerických, nakonec se jako schůdnější cesta ukázala emigrace do venezuelského Caracasu.
Právě tam přišly na svět poslední dvě děti Tugendhatových - v roce 1942 dcera Rút a ještě o čtyři roky později, v Gretiných 43 letech, benjamínek - holčička Marie Daniela.
Byla to právě ona, která o víc jak dvacet let později doprovodila svou matku do Brna na její unikátní přednášku o životě rodiny ve vile i o spolupráci s jejím autorem Ludwigem Miese van der Rohe. Ta se uskutečnila v roce 1969, kdy se začalo mluvit o možnosti, že by se ve vile místo stávající dětské léčebny mohlo vybudovat centrum moderní architektury.
Mezitím si ovšem vila zažila pohnuté časy. Po záboru gestapem v ní bydlel německý ředitel brněnské továrny na munici, v listopadu 1944 ji poničila bomba, která spadla do zahrady, v dubnu 1945 v ní Rudá armáda bivakovala i se svými koňmi, poté se tu ladně vlnily mladé adeptky baletu, aby je později vystřídaly děti s vadami páteře. Nakonec se v zahradě vily rozpadlo v roce 1992 Československo.
Až pak se konečně začalo blýskat na lepší časy. Svůj velký díl na tom měla kromě magistrátu a odborníků z Muzea města Brna právě Daniela Hammer - Tugendhatová, která se stala renomovaným historikem umění, ale zapojil se i její manžel, restaurátor Ivo Hammer. Právě on objevil, že původní odstín venkovních omítek nebyl čistě bílý, jak se mohlo zdát z černobílých snímků Fritze Tugendhata, ale - aby neoslňovala - zvolil Miese van der Rohe méně výraznou, tzv. „lomenou bílou“.
Kniha Daniely Hammer-Tugendhatové a jejího manžela je plná vzácných fotografií z rodinného archivu
Velkou pomocí při obnovování interiérů i okolí vily byl rodinný archiv stovek většinou černobílých snímků jejího otce Fritze, který Daniela poskytla nejen restaurátorům, ale podělila se o část z nich i v knize, kterou spolu se svým manželem vydala před dvanácti lety.
Při jedné z posledních návštěv paní Daniely v Brně, která proběhla téměř přesně před rokem, byla svědkem, jak je do ulic Drobného, Antonína Sovy a Černopolní zasazováno 24 kamenů zmizelých.
Na řadě z nich jsou jména, která Daniela důvěrně znala z vyprávění své matky Grete - teta Cecilie Hože a její syn s manželkou, dědeček Alfréd Löw-Beer, její sourozenci se svými dětmi, i další příbuzní či známí.
Někteří z nich se nikdy nevrátili z cesty do Terezína či polských koncentračních táborů. Řadě z nich se ale naštěstí podařilo přečkat válku v emigraci, založit rodiny, a když politická situace dovolila, vrátit se do Brna alespoň na návštěvu.
Kameny zmizelých na ulici Drobného před sousední Arnoldovou vilou, kde bydlela rodina Danieliny tety Cecilie Hože
Největší setkání potomků Löw-Beerových, Tugendhatových i Stiassni se konalo v zahradě vily Tugendhat před osmi lety během festivalu Meeting Brno. Z pěti kontinentů tehdy dorazilo přes sto lidí všech věkových kategorií. Nechyběla mezi nimi ani paní Daniela se svou rodinou.
Bohužel na příští podobné akci už bude její židle prázdná. Ve čtvrtek 18.září 2025, zemřela - jako poslední ze všech pěti sourozenců. Naštěstí k nám bude dál promlouvat zprostředkovaně, třeba při svých skvělých přednáškách o umění, které jsou dostupné díky internetu.
Pro další informace:
Daniela Hammer-Tugendhatová, Ivo Hammer, Wolf Tegethoff: Vila Tugendhat - rodinný dům Tugendhatových, Barrister and Principal, 2013
