Článek
Vzdálená sestřenice rajčat nebo lilků patří do našich zahrad zdánlivě odnepaměti. Její původní domovinou je oblast kolem Černého moře, odkud se na počátku středověku rozšířila jak do Evropy, tak i do Asie.
V té době se jí také dostalo lidového názvu „židovská třešeň“, odvozeného od tvaru jejích tobolek připomínajících kápě, které v té době museli nosit právě Židé. Ale existují i další lidové názvy jako „mořské višeně“, „měchuňky“ nebo „liščí jablíčka“.
Trsy mochyně židovské mohou překvapit i ve volné přírodě
Na zahrádkách byla mochyně spíš pro okrasu než pro užitek. Ostatně, nedařilo se jí všude. Nejraději má krasová místa s dostatkem vápence v půdě, který jí svědčí, stejně jako slunce a teplo. Pak se obvykle coby trvalka rozrůstá pomocí odnoží do velkých trsů. Naopak horší je ji vypěstovat cíleně ze semen, byť jsou jich kulaté oranžové plody plné.
Celá rostlina je jedovaná, stejně jako většina z rodiny lilkovitých. Plody sice obsahují vysoké množství vitamínu C, které je ale vyváženo neméně vysokou dávkou solaninu majícího na lidský organismus negativní vliv. I v menším množství může vyvolat zažívací problémy a průjem, ve vyšším pak, zejména u dětí nebo citlivých osob, i smrt.
Květ mochyně židovské, ze kterého se později vytvoří spojením okrajů ochranný lampionek pro kulatý plod
Přesto existuje varianta, jak si na mochyni pochutnat. Musíte ale sáhnout po její příbuzné, mochyni peruánské. Vizuálně si jsou hodně podobné, jen u plodů je pomocí šlechtění zachována vysoká hladina vitamínu C - mimořádného antioxidantu zpomalujícího stárnutí našeho organismu, aniž by při konzumaci nastávala další rizika. Z mochyně peruánské se dokonce dá připravit i lahodný a zdravý džem nebo salsa.
Pro většinu z nás je ale mochyně spíš dekorativní záležitost. Vypadá krásně samostatně, ale můžete ji kombinovat ve váze nebo na věnci třeba s dubovými větvičkami či se zlátnoucím bukem.
Pro další informace:
