Článek
Není nad to sledovat český (a sem tam i slovenský) národ v momentě, kdy je vystaven zapeklitosti značky „cyklisto sesedni z kola a dojdi zbytek cesty k vytoužené památce pěšmo“. Každý se v té chvíli zachová - při nutnosti popojít pár desítek metrů po svých - jinak.
Pánové a dámy jako sportovci upnutí v těsných oblečcích na první pohled prozrazujících, že jim pohyb na kole není cizí a jezdí zásadně stylem „Tour de France“, si vůbec nepřipouštějí, že by někam neprojeli. Kolo je jejich přirozeností a chvílemi to vypadá, že jim po předchozích kilometrech přirostly nohy ke šlapkám.
Sesednout - byť jen na posledních pár metrů - pro ně znamená utrpení připomínající amputaci končetin. Je zajímavé, že dřív to většinou vzdá krásnější pohlaví, zato zarputilý testosteron velí ujet ještě alespoň metr, ideálně dva až tři, než to česká verze Pogačara vzdá.
Mnohem disciplinovanější jsou jezdci sváteční, buď partička o více jedincích nebo rodiny na kolech. Když už jeden zaznamená značku, že je třeba sesednout, zpravidla zahaleká na celou skupinu a ti více-méně ochotně sesedají.
Pak se u nich projevuje přísné dělení povinností. Zatímco tatínek nebo vůdce party hledá kolostav, kam by své dvoukolé mazlíky všichni zaparkovali, maminka, případně její ekvivalet v partě odmotává sáhodlouhý pružný zámek, aby šlo všechna kola pěkně sehnat do stádečka a svázat dohromady, čímž budou chráněna před veškerými nebezpečími světa.
Nejroztomilejší jsou skupinky tvořené seniory a jejich vnoučaty. Babička nebo dědeček zpravidla vysvětlí vnoučkům, proč je třeba sesednout, a pak všichni pokračují husím pochodem až do cíle. Místo kolostavu si vyberou spíš lavičku, kterou obklopí hradbou svých kol a koleček, případně odrážedel, vytáhnou svačiny a posilní se na další program.
A pak jsou tady ryzí individuality, zkrátka drsňáci, kterým přece žádná značka nemůže cokoliv přikazovat, notabene je nutit dělat to, co se jim nechce. Projedou až do cíle, aniž by se ohlédli po rýze, která po nich v písečné cestě zůstává. Takovým bych s chutí okamžitě vrazila maxihrábě ze skladu, aby si šli svoji „nesmazatelnou“ stopu pěkně osobně uhrabat.
Možná se vám to zdá malicherné, jestli dodržet či nedodržet jedno pravidlo, ale věřte mi, že tím o sobě prozrazujete svému okolí možná mnohem víc, než si sami přejete. A to pozorovatel nemusí být ani žádný roky studovaný psycholog.
