Článek
Mohlo by se zdát, že jde o svátek s kořeny hluboko v historii, ale možná vás překvapí, že coby mezinárodní se poprvé oficiálně slavil až v roce 1977, kdy jej tak uznala a vyhlásila Organizace spojených národů.
Přitom dříve narození se učili, že vlastně jde o dělnický svátek na památku amerických švadlen, které uhořely v továrně. Ale ani to není úplná pravda. Kořeny ženského dne musíme hledat až v roce 1848, kdy Američanky Elizabeth Cady Stanton a Lucretia Mott zveřejnily na setkání více než 300 žen v Seneca Fall své prohlášení, v němž žádaly volební právo i pro ženy. Bez nadsázky je lze označit za první sufražetky. Mimochodem, kromě práv žen se zasazovaly i o zrušení otroctví.
Že se ale jednalo o vzdělané ženy z vyšší společnosti, nehodily se později v socialistickém bloku do konceptu, a tak byl vznik Dne žen připisován jednak americkým dělnicím, ale také ženám v Rusku, které v revolučním roce 1917 vyšly do ulic Petrohradu s požadavkem „mír a chléb“. Bylo to právě v březnu a s přihlédnutím k odlišnému kalendáři by se mělo jednat o 8. březen.
Jeden z hlavních požadavků žen - tedy volební právo - paradoxně získaly jako jedny z prvních obyvatelky Československa. Napomohl k tomu velký feminista T.G. Masaryk inspirovaný americkým ženským hnutím. Díky tomu šly poprvé Češky, Slovenky, Němky či Rusínky k volebním urnám už v roce 1920. Třeba Jihoafričankám se to podařilo až v roce 1994 a obyvatelkám Saudské Arábie dokonce až v roce 2011.
Průvod newyorských sufražetek na podporu ženských práv v roce 1912
Ale zpátky do Československa. Po druhé světové válce bylo třeba každé ruky, aby se dalo dohromady hospodářství, zvlášť, když byly továrny vyvlastněny a zemědělství v JZD. Kde chyběla kvalita, byla snaha nahradit ji kvantitou. Proto se komunisté rozhodli ve jménu „ženských práv“ dostat co možná nejvíc žen z rodinného zázemí k jeřábům, traktorům a do výroby.
Posloužil jim i zákon o povinném zaměstnání. V praxi to vypadalo tak, že kdo neměl v občanském průkazu (tehdy ve formě malé knížečky s několika stranami na různé úřední zprávy) razítko zaměstnavatele, byl považován za příživníka a mohl být i odsouzen. Výjimku měla jen tzv. „svobodná zaměstnání“, třeba výtvarníci.
Hromadné zaměstnávání bez ohledu na zkušenosti se ale neukázalo jako ideální cesta, což dokládá počet úrazů v provozech, na které ženy - i přes maximální nasazení - prostě ne úplně stačily. V naší širší rodině se dodnes vzpomíná na dvacetiletou dívku - jeřábnici, která nepřežila směnu na Štědrý den. Při sestupu po náročné a únavné práci v zimě jí uklouzla noha na namrzlém žebříku jeřábu a zřítila se z výšky.
Po „hurá“ 50. letech se proto začal ustalovat spíš obraz žen coby dojiček, tkadlen, učitelek, zdravotních sester či prodavaček, čemuž odpovídalo i jejich zobrazení v dobovém tisku a filmu.
Komunisté se sice snažili ulevit ženám alespoň od domácích prací (mj. vznikaly ve velkém čistírny, vývařovny, jesle a mateřské školy). Vrcholem měl být po sovětském svazu tzv. Koldům - kolektivní dům, kde byty neměly ani pořádné kuchyně, jen místa na přípravu snídaně. Předpokládalo se, že obyvatelé se naobědvají v práci a na večeře si zajdou do společných jídelen. Možná to fungovalo v Sovětském svazu, ale ve středu Evropy se ukázalo, že lidé preferují víc vlastní soukromí.
Většině provdaných žen nastávalo po návratu ze zpravidla 8 hodinové směny ještě „druhé zaměstnání“ - tedy vařit, prát, starat se o děti a vytvářet příjemné rodinné zázemí. Muži byli zvyklí, že si po příchodu z práce přece musí odpočinout, případně se věnovali svým koníčkům. To, že by se měli podílet na chodu domácností, uznávaly jen čestné výjimky, kterým nebylo zatěžko zapojit se i do „ženských prací“.
Své o tom vypovídají i „oblíbené“ vtipy typu: „Co udělat, když ti žena stíní obrazovku s fotbalem? Dojít do kuchyně a zkrátit jí řetěz u dřezu…“
Odpovídaly tomu i /typický příklad/ podnikové oslavy MDŽ, kde ženy dostaly z fondu ROH (Revoluční odborové hnutí - dnes odbory), do kterého si povinně přispívaly z platu, kávu, chlebíček a karafiát s asparágem. Vyslechly si zdravici pana ředitele (ženy ve vedoucích funkcích by se daly počítat na prstech ruky dřevorubce), možná vystoupení pionýrů a za chvíli už běžely vyzvednout vlastní děti ze školek. Muži se naopak spíš zdrželi a domů pak přicházeli o to později a „v náladě“.
Paradoxně nejlepší oslavy MDŽ bývaly podle pamětnic v čistě ženských kolektivech, kde se oslavenkyně domluvily třeba na společné návštěvně divadla nebo kavárny.
Klatovský karafiát se stal díky své dostupnosti a nízké ceně oblíbenou květinou MDŽ
Po listopadu 1989 ztrácel vinou ideového zabarvení během uplynulých 40 let Mezinárodní den žen na oblibě - pomalu jej vytlačoval májový Den matek či únorový sv. Valentýn. To ale neznamená, že ve světě nejde o respektovaný svátek, kdy se tisíce žen vydávají na pochody městy a připomínají, že i ony mají svá práva. Silné je takové hnutí především v latinskoamerických zemích.
Ale stále jej lze zneužít i pro politické cíle, jak se do toho pustila slovenská strana SMER, která letos ke svým tradičním oslavám MDŽ přidala i agitaci v rámci blížících se prezidentských voleb: Žoviální Fico slavil se ženami. Po Paříži a Praze „je to balzám na duši“ - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)
Když si dnes procházíte seznam akcí na 8. 3. 2024 v České republice, zpravidla narazíte na oslavy v domovech seniorů, denních stacionářích či v Parkinson klubu.
To ale neznamená, že by se MDŽ zcela vytratilo. Třeba pro dárkyně krve, které přijdou 8. 3. do Transfúzní stanice Fakultní nemocnici Brno, čeká kromě dobrého pocitu i malý dárek. Dárce krve FN Brno | Brno | Facebook
A pokud jste si oblíbili seriál ČT Dobré ráno Brno a byla vám sympatická věčně rozcuchaná kostymérka Pája, můžete si užít její svéráznou představitelku na koncertě: Fajnšmekři v Sedmičce: Kultovní tvář brněnského folk-punku Nikola Mucha na MDŽ zahraje a zaslamuje | Brno (rozhlas.cz)
Pro další informace:
