Článek
Když se Johann Habsbursko-Lotrinský v lednu 1782 narodil ve Florencii, přišel do už poměrně velké rodiny toskánského velkovévody Petra Leopolda a jeho ženy Marie Ludoviky Neapolsko-Sicilské. Byl totiž jejich třináctým dítětem. Vyrůstal ve slunném prostředí, kde se k dorozumění používala především francouzština a italština, a asi mu ani nepřišlo na mysl, že by se jeho spokojený život mohl nějak dramaticky změnit.
Jeho babičkou, která zemřela dva roky před jeho narozením, byla rakouská císařovna Marie Terezie, dědečkem z matčiny strany španělský král Karel III. Přesto se jeho kmotrem stal „obyčejný“ florentský měšťan Giovanni Filippo Barellaio, a možná to tak trochu naznačilo, jakou roli sehrají neurození v životě právě pokřtěného budoucího arcivévody.
Když bylo Johannovi osm let, zemřel ve Vídni jeho strýc, císař Josef II. V panovnických rodinách platila zásada, že vlády se má ujmout další nejstarší mužský sourozenec panovníka, pokud dotyčný sám neměl mužské potomky. Což se v případě Josefa II., který měl jen dvě dcery, navíc zemřelé v dětském věku, naplnilo.
Budoucí císař Leopold s manželkou a některými z jejich 16 dětí ještě ve Florencii
Oním dědicem nebyl nikdo jiný, než Johannův otec, známý historii jako císař Leopold II. Celá rodina, která se mezitím rozrostla na celkem 16 potomků, se tedy z Florencie přesunula do sídelního města, do Vídně.
Jenže Leopoldovo kolečko po všech korunovacích (kromě koruny římského císaře, kterou obdržel ve Frankfurtu nad Mohanem, získal i uherskou korunu v Budíně a českou v Praze) a navrch všechny úkoly, které zdědil po bratrovi, jej tak vyčerpaly, že ho po necelých dvou letech na trůně zradilo nečekaně v jeho 44 letech srdce. Aby toho nebylo málo, zemřela jen dva měsíce po něm i jeho žena.
Trůn tentokrát zdědil jejich nejstarší syn, Johannův bratr František, který už od roku 1784 vyrůstal pod dohledem Josefa II. přímo ve Vídni. Strýc jej také osobně připravoval na nelehkou roli panovníka obrovské říše s celou řadou problémů - od Turků na jihu až po bouřící se Francouze na západě, o domácí církvi nespokojené s rušením klášterů a šlechtě stěžující si na berní a urbariální patent ani nemluvě. A do toho se najednou musel postarat i o všechny své mladší sourozence.
Pětice jeho bratrů - potenciálních dědiců - byla v té době podrobována náročné výuce, která navíc pro ně probíhala v nemateřské němčině. Díky generálmajorovi Františku Haagerovi, kterého novopečený císař František ustanovil za hofmeistra svých mladších bratrů, se jim dostalo důkladného vojenského výcviku. Johann si ale mnohem víc zamiloval svého učitele historie a geografie, Švýcara Jana von Müllera, který mu otevřel dveře k tajemství Alp a jejích obyvatel. Ty se měli pro Johanna stát doslova celoživotní láskou.
Arcivévoda Johann v době, kdy marně žádal svého bratra, císaře Františka o povolení k sňatku
V roce 1800 byl Johann jmenován velitelem rakouské armády operující v Německu proti Napoleonovi, ale moc se mu nedařilo a málem padl do zajetí. Proto se rozhodl vydat spíš na cestu akademickou. Věnoval se nejen zemědělství - včetně vinařství, ale i moderním způsobům těžby a zpracování kovů a stavitelství v náročných vysokohorských podmínkách. Přesto se až do roku 1810 musel podílet i na tažení proti Napoleonovi, se střídavými úspěchy, než se mohl o rok později definitivně usadit ve Štýrsku.
Sice už nedokázal zabránit vyhození do vzduchu pevnosti ve Štýrském Hradci (Graz), jak si to při uzavření schönbrunnského míru prosadil Napoleon, kterému se ji nepodařilo dobýt, ale alespoň zprostředkoval záchranu její ikonické hodinové věže. Tu místní vyplatili a zůstala symbolem druhého největšího rakouského města dodnes.
Právě štýrský Graz se stal pro Johanna novým domovem. Připomínal mu svým podnebím ztracenou Florencii a zároveň to měl jen kousek do milovaných Alp. Aby oba světy propojil, inicioval stavbu vlakového spojení z Vídně do Terstu, včetně první horské železniční dráhy Semmering.
Kromě toho založil Johann několik vzorových statků a podniků a stál u zrodu první štýrské univerzity nesoucí jeho jméno. Joanneum dodnes funguje a poskytuje svým studentům nejen technické, ale i lékařské či uměnovědní vzdělání.
Anna Plochl v době, kdy začala její známost s arcivévodou
Dlouho to vypadalo, že „štýrský princ“ nejeví moc zájmu o ženy. To se ale změnilo v momentě, kdy se coby sedmatřicetiletý setkal s teprve patnáctiletou Annou Plochl. Poštmistrova dcera z Bad Aussee měla údajně zastoupit svého nemocného otce při řízení poštovního dostavníku, kterým se Johann přepravoval. Temperamentní dívka v převleku za mladého muže ho tak zaujala, že s ní navázal vztah. Sice jí prohlásil za svou snoubenku, ale dlouho to vypadalo, že ze svatby nic nebude.
Císař o neurozené švagrové nechtěl ani slyšet a trvalo to celých deset let, než udělil formální souhlas k legalizaci bratrova svazku. Ten, s ohledem na celou rodinu, nejprve uzavřel s Annou tajný noční sňatek v Brandhofu. Až po něm přijal František I. neurozenou příbuznou k soukromé audienci v Hofburgu. Dívka si jej svou přirozeností získala stejně, jako před tím okouzlila jeho bratra.
Až o tři roky později mohl být sňatek oficiálně oznámený a Anna se stala veřejně známou osobou přijímanou i u dvora. Johann nechal pro sebe a svou budoucí rodinu postavit v Grazu zámek Meran, a když se mu v roce 1839 narodil první a jediný syn František Ludvík, dostal titul hrabě z Meranu.
Manželské štěstí a celkem běžný život vydržel manželům až do Johannovy smrti v roce 1859. Dodnes je ve Štýrsku uznávanou osobností a jeho jméno nesou mosty, ulice, ale i víno, které se tu díky němu začalo pěstovat ve velkém a má mezi gurmány skvělou pověst.
Busta Anny Plochl v zahradě Grazer Burg
Svému „štýrskému králi“ věnovali obyvatelé Grazu velké bronzové sousoší, které zdobí hlavní náměstí před radnicí. Ani na Annu ale místní nezapomněli. Připomíná ji busta s velkým kloboukem odhalená k výročí 190 let od jejího narození. Najdete ji v zahradě Grazer Burgu, kam míří turisté obdivovat slavné dvojité točité schodiště.
A na celý příběh se dochovala ještě jedna vzpomínka. Sám arcivévoda Johann totiž napsal autobiograficky laděný román Der Brandhofer und seine Hausfrau, který ale mohl být poprvé vydán až dlouho poté, co oba zemřeli a nežil už ani jejich syn. První výtisky si mohli čtenáři zakoupit až v roce 1930 a od té doby byl vydán ještě několikrát.
Pro další informace:
Jaroslav Čechura a kolektiv: Královská trilogie - Děti a levobočci českých králů, Ottovo nakladatelství, 2007
Erzherzog Johann Baptist von Österreich: Der Brandhofer und seine Hausfrau, Leykam Verlag, 2014
