Článek
Catherine Livermorová z Liverpoolu nosila celý život na klíčích speciální přívěšek s lodí mezi ledovci. Až po její smrti se při přebírání pozůstalosti zjistilo, že šlo o bronzovou medaili právě z Carpathie. A že by správně měla mít doma ještě jednu.
Vyznamenání totiž dostali oba její rodiče ještě předtím, než uzavřeli sňatek. Poznali se při službě v posádce Carpathie. Na její palubě byli i v osudnou noc na 15.4.1912, kdy jejich radiotelegrafista zachytil volání o pomoc z nejrychlejší a zdánlivě i nejbezpečnější zaoceánské lodě, jaká do té doby brázdila světová moře.
Jenže stačil nešťastný střet s ledovcem, aby Titanic nejenže nedokončil svou „panenskou“ plavbu, ale navíc skončil na mořském dně, a to včetně 1500 pasažérů a zaměstnanců.
Ti šťastnější z cestujících na Titaniku, kteří se dostali na palubu Carpathie
Pro posádku Carpathie začal boj s časem, aby dopluli na místo tragédie co nejdřív a podařilo se jim zachránit z ledovci posetého moře alespoň část přeživších. Nakonec jich bylo 705.
Důvodem, proč dalších 1500 cestujících a členů posádky Titaniku zahynulo, byl nedostatek záchranných člunů, ale i selekce pasažérů, kteří se do nich dostali. Zatímco z 1. třídy se zachránily 2/3 cestujících, ze 3. třídy nepřežily 3/4, pro které tak skončil sen o životě v novém světě.
Naprosto neuvěřitelně při všech těch tragédiích zní příběh vrchního pekaře Titaniku, v době jeho vyplutí čtyřiatřicetiletého Charlese Joughina. Jemu vděčilo několik osádek záchranných člunů za bochníky chleba, které jim se svými podřízenými donesl. Pomáhal i s naloďováním žen a dětí, pravda, poněkud svérázným způsobem - popadl je do náruče a hodil je do člunů, ať chtěly nebo ne. Sám s vlastní záchranou nepočítal, proto se vrátil do své kabiny a přiopil se tam whiskou.
Po nějaké době, kdy už mu začala mořská voda prosakovat do kajuty, mu to nedalo a vydal se zpátky na palubu. Díky tomu byl svědkem, jak ve 2.15 hodin začal Titanik prudce zajíždět pod vodu, kde se během chvilky ocitl i on. Pomocí záchranné vesty a plavaní se dostal k převrácenému skládacímu člunu, kde už bylo dalších 25 mužů.
K sobě ho sice vylézt nenechali, ale přidržoval jej za ruku jeho kolega kuchař, než připlul další záchranný člun, který už jej vzal na svou palubu. Jak později vypověděl, ani při pobytu v oceánu moc necítil chlad. Dodnes je záhadou, jak se mu v ledové vodě podařilo přežít. 100% ale na něj sedělo přísloví, že opilí mají štěstí a nic se jim nestane (což samozřejmě neplatí vždy a všude!).
Dav čekající v newyorském přístavu na příjezd Carpathie s přeživšími z Titaniku
Joughin se dostal na palubu Carpathie, kde mu možná podala horký čaj a deku šestadvacetiletá Julie Červenková. Rodačka z dnešního Slovenska odešla šest let předtím do Ameriky. Stejně jako řadu dalších obyvatel někdejších Horních Uher ji zlákala vidina nadějnější budoucnosti a dobrého výdělku, se kterým by se za čas mohla vrátit domů. Ostatně, do světa se tak vydala i její starší sestra Adela, takže Julie neodcházela do úplného neznáma.
Julie musela nejprve pochytit základy angličtiny, aby si mohla sehnat slušnou práci. Takové kurzy pořádala pro přistěhovalkyně mimo jiné ženská křesťanská organizace YWCA. Julii se podařilo získat poměrně brzy místo - byla jednou ze stálých stewardek na lodích společnosti Cunard. Shodou okolností se tak stala i přímou účastnicí jedné z největších námořních katastrof moderní doby - potopení Titaniku.
Pamětní medaile pro posádku RMS Carpathia
Služba na Carpathii se jí ale stala osudnou ještě z jednoho důvodu. Krásky s výraznýma očima a hustými vlasy si povšiml o něco starší anglický číšník, dvaatřicetiletý Vernon Livermore, a začal se jí dvořit. Zda to bylo ještě před zkázou Titanicu, nebo až po ní, to už se amatérskému badateli Pavlu Horňákovi z Košic, který celý Juliin příběh zmapoval, nepodařilo zjistit.
Naopak díky jeho výzkumu víme, že měl pár rok po zkáze Titaniku svatbu a na začátku první světové války se jim narodilo jediné dítě - dcera Catherine, které doma říkali familiárně „Kit“. Julie se rozhodla, že už zůstane v domácnosti a spolu s Vernonem si pro další život zvolili řadový domek v Liverpoolu, hned vedle sestry Adely. I ta si vzala za muže Brita a ani jedna ze sester se už do rodné Nitry nevrátila.
Vernon se spolu se švagrem plavili dál, jen místo Carpathie přešli na Lusitanii, což byla pro společnost Cunard v té době její největší pýcha. Jenže to se jim také málem stalo osudným. Jejich loď byla v roce 1915 zasažena 18 kilometrů od irského pobřeží německým torpédem a během necelé půl hodiny se potopila. Oba muži měli štěstí, že přežili - na rozdíl od dalších 1200 pasažérů a členů posádky.
Pomník obětem z potopené Lusitanie v irském přístavu Cobh
Podobně neslavně nakonec skončila v roce 1918 i Carpathia, kterou pro změnu torpédovala německá ponorka U-55. Sama Julie zemřela v roce 1961, manžel Vernon ji přežil o tři roky. Jejich dcera Catherine, která se nikdy nevdala a neměla žádné potomky, pomyslně uzavřela rodinný příběh ve stínu ledovce svou smrtí v roce 2004.
V souvislosti se zkázou Titaniku se mluví hlavně o pasažérech, ale zapomíná se na ty, kteří se o ně starali - třeba na stewardku z Nitry nebo pekaře z anglického Birkenhead. Přesto i oni do historie největší námořní katastrofy právem patří.
Pro další informace:
