Článek
Můj děda si každé ráno dával k snídani velký puclák melty s mlékem a nadrobeným chlebem, co jsem si ho pamatovala. Občas říkal, že bez cikorky by to nebylo ono. Vůbec nás nějak v rodině minula móda komunistického „turka“ neboli mleté kávy zalité natřikrát horkou vodou, ale plechovka plná melty u nás byla přítomná stabilně, až do dědečkova odchodu do nenávratna.
Když jsem se ho kdysi ptala, proč si neuvaří normální kafe, prohlásil, že mu tahle prostě chutná víc. Asi na tom něco sehrál fakt, že jako 11 dítě z poměrně nemajetné rodiny byl zvyklý žít skromně.
Přiznám se, že jsem si celkem ráda a ochotně zvykla v časech kolem přelomu milénia na kávovou kulturu. Zvlášť, když jako houby po dešti začaly všude vznikat kavárny a kavárničky, každá trochu jiná. Za tu dobu už jsem si vypěstovala poměrně mlsný „kávový“ jazyk, takže první nucené setkání s meltou po letech byl pro mne poměrně šok.
Ono se není čemu divit, podívá-li se člověk na složení téhle u nás asi nejznámější kávové náhražky. Podle výrobce se melta tradičně vyrábí v pražené sypané formě ze čtyř základních surovin - pražené čekanky, cukrové řepy a drcených obilek ječmene a žita.
Její starší „sestra“ cikorka si vystačila s hlavní ingrediencí - kořenem čekanky. Jednalo se vlastně o z nouze cnost. Když ve druhé půli 17. století začala v Evropě móda čekankových puků coby křehké zeleniny, lámali si její pěstitelé hlavu, co se zbytkovými kořeny. Pak kohosi napadlo kořeny upražit, pomlít a zalít horkou vodou - a ejhle, bylo tu cosi, co připomínalo nový módní nápoj kávu, jenže to stálo zlomek ceny exotického nápoje.
Tisková reklama na meltu z novin Ahoj, 1942
To obchodně zdatní Angličané zašli ještě dál - k čekankovým kořenům začali přidávat pražený ječmen, sušené fíky a už tu byla specialita - fíková káva. V opačném gardu pak bylo nahrazování náhražek - místo obilí se do cikorky přidávaly v nouzi nejvyšší (třeba za válek) mrkev nebo pražené žaludy.
Jak káva, tak její náhražky se k nám vozily až do začátku 19. století. Tehdy vznikla první domácí továrna na cikorku v Lochkově, která se později přestěhovala na Smíchov. Mnohem větší díru minimálně do Rakouska - Uherska ale udělala konkurenční továrna z Kolína. Pojem Kolínská cikorka byl proslulý i díky šikovnosti reklamního, dnes bychom řekli marketingového oddělení.
Na každém slušném koloniále (předchůdce supermarketu, kde se dalo koupit vše od cukru až po hřebíky, jen si člověk musel počkat, až ho obslouží příručí, viz. K. Poláček: Bylo nás pět) visela plechová tabule propagující kolínskou značku, děti se těšily na papírové hry s pohádkovými náměty, které dostávaly při nákupu cikorky a na Vánoce býval k mání i papírový betlém - samozřejmě vše označeno značkou, aby se správně zapsala do paměti zákazníků.
Samotná melta přišla na svět až za druhé světové války, kdy už nebylo téměř nic a lidé si podomácku vyráběli „kávu“ kromě ze žaludů i z praženého kořene pampelišek. Melta byla v té době prosazována jako dokonalá náhrada - navíc bezkofeinová, takže ji bez obav mohli pít děti, těhotné či kojící ženy, ale i starší lidé s vysokým tlakem.
To, že přežila až do současnosti, je dáno silou značky, jakou si za víc než 80 let stihla v bývalém Československu vybudovat. Výrobci ji dnes kromě sypané verze dělají dokonce i balenou po jednotlivých porcích.
Každopádně melta pořád zůstává spíš doménou našich zeměpisných šířek, za hranicemi se neuchytila. I když možná by bylo zajímavé vidět, jak by se na ni tvářily takové „kávové národy“, jako Italové, Turci nebo Francouzi.
Pro další informace:
