Článek
Pomalu, ale jistě jsem si zvykla, že místo každodenní obchůzky listonošky se interval donášky nejprve rozvolnil na ob den, později ob dva dny. Teď už jezdí jen jednou za čas auto s rekomandy, případně 1× týdně objede ves brigádník, který nacpe do schránky všechno možné - od obyčejných obálek, přes „neodolatelné“ nabídky až po předplacené časopisy. Chápu to, lidská síla je drahá, ale pořád se mi to moc nelíbí.
Jenže bych si přála, aby poštovní služby alespoň fungovaly na úrovni, na jaké je platíme nemalým penízem. Od covidu u sebe máme seniorku, které se rapidně zhoršily motorické schopnosti. Proto si také nechává svou poštu přeposílat k nám. Poměrně drahý špás za 200 Kč na měsíc. Celkem to fungovalo, jen občas se muselo něco doptat.
Až poslední čtyři měsíce jakoby na příslušný poštovní úřad v místě jejího trvalého bydliště padlo kouzlo věčného spánku - důležité dokumenty, včetně výpisů z účtu nebo složenky s přeplatkem za léky od zdravotní pojišťovny ne a ne najít do naší schránky cestu. Voláme na dotčený úřad, mladík úslužně hledá, najde, slíbí, že posílá - a zase nic!
Ovšem za vrchol považuji příhodu z dnešního rána. Vybírám schránku, kromě dopisu dorazily dva časopisy, príma, bude co číst. Jeden v neprůhledné fólii, na druhý je vidět. Počkat - kdo z nás si objednal odborný časopis pro veterináře? Než roztrhnu druhý obal, pro jistotu kontroluji adresu - číslo domu by souhlasilo, jen vesnice ne. Místo naší je tam obec vzdušnou čarou 8 kilometrů od nás.
Tak si říkám, jestli už to Česká pošta nepřehání. Je sice chvályhodné, že v rámci úspor patrně vsadila na umělou inteligenci, ale občas by to chtělo i tu obyčejnou - lidskou. Holt stroje (zatím) nejsou všemocné a skřítkové pana Kolbaby z Pohádky pošťácké už jsou taky nějaký ten pátek v důchodu. Škoda, docela spolehlivě to za nich fungovalo.
