Článek
Dotyčná na záběru je hraběnka Adelaide Filangieri, která měla být odsouzena v roce 1816 za spiknutí proti Habsburkům na 10 let těžkého žaláře s výkonem na brněnském Špilberku. Prý si je odseděla v cele č. 5.
Má to ovšem jeden háček. V Kmenové knize špilberských vězňů uložené v Moravském zemském muzeu žádnou Adelaide Filangieri nenajdete. Nejspíš se zrodila ve fantazii místních průvodců, kteří v tajuplných kasematech začali provázet už v roce 1880. V prvním oficiálním tištěném průvodci se totiž zmínka o ní objevuje.
Ovšem její „slávu“ nejvíc zpropagoval režisér Robert Blümsrieder, který v roce 1923 natočil přímo na Špilberku svůj film Hraběnka Filangieri - mučednice kasemat špilberských. Svou tvář hlavní hrdince propůjčila brněnská herečka Stella Šmehlíková a když se snímek uváděl v místních kinech Orania a Victoria, setkal se s velkým zájmem diváků.
Bohužel, do našich časů se nedochoval, filmy na celuloidových páscích byly brány jako rychloobrátkové zboží a nikoho nenapadlo, že by se na ně chtěli podívat i diváci o 100 let později. V archivu se zachovala jen jediná fotografie, která zachycuje výše popsaný výjev.
Základem legendy byl ovšem historický fakt, že v první polovině 19. století byli skutečně na Špilberku internováni italští vzbouřenci a nebylo jich málo. Do moravské metropole putovali ve dvou velkých vlnách. První z nich, začátkem 20. let 19. století představovali členové tajného spolku karbonářů.
Po Velké francouzské revoluci a napoleonských válkách vzniklo v té době roztříštěné Itálii hnutí Risorgimento, které si dalo za cíl spojení všech částí země v celek pod jediným, skutečně italským králem.
Členové karbonářů, kteří svůj spolek odvozovali od svobodných zednářů, ale pro utajení používali označení z hornického řemesla, se rekrutovali nejprve převážně ze šlechtických kruhů, později se přidali i lékaři nebo právníci.
Coby své protivníky vnímali nejen Habsburky, kteří v té době vládli severu země, ale i papeže a Neapolské království. Proti karbonářům ovšem hrála nejen tajná policie, ale i silná roztříštěnost a neschopnost domluvit se s dalšími tajnými spolky na jednotném programu i postupu. Jednalo se spíš o intelektuální hnutí, což se projevilo při snaze o organizaci povstání kolem roku 1820.
O určitém amatérismu svědčí třeba případ, kdy sestra jednoho ze spiklenců Elisabetta Ragarzi Tisi di Crespino ukryla důležité listiny, včetně statut karbonářů, za přepážku ve svém bytě a prozradila to další ze svých sester Rose.
Ta o ní pověděla svému manželovi a když byl dotyčný zatčen a uvězněn v trestnici u sv. Michala na benátském ostrově Murano, svěřil se svému spoluvězni. Ovšem dotyčný Antonio Villa použil informaci při své výpovědi, aby ukázal dobrou vůli a vyhnul se tím hrozícímu trestu smrti za velezradu.
Kasematy na Špilberku
To, že Villa začal „zpívat“, nebylo nic divného, za velezradu hrozila ztráta veškerého majetku i života. Další ze zatčených se dokonce pokusil ještě před zahájením soudního řízení o sebevraždu, ale nebyl úspěšný. Během tzv. benátského procesu bylo 6 spiklenců odsouzeno skutečně k trestu smrti, další k vysokým trestům těžkého žaláře. Nakonec se císař František I. rozhodl změnit hrdelní tresty na 20 a 15 let na Špilberku, což v té době bylo jedno z nejtěžších vězení v zemi.
To se opakovalo i při dalších procesech s italskými nacionalisty, které se konaly ve 20. letech, stejně jako kolem roku 1835, kdy probíhal proces s Mladou Itálií - hnutím už toužícím spíš po nastolení sjednocené italské republiky a zrušení aristokracie. Na Špilberku se díky tomu sešla pestrá směs vězňů z různých společenských vrstev.
Mezi nejzajímavější patřil hrabě Federico Confalonieri, příslušník starého lombardského rodu, který stál už proti Napoleonovi a při Vídeňském kongresu, kde se Evropa vzpamatovávala z napoleonských válek, hlasitě protestoval proti připojení Lombardska k Rakousku.
Vzdělaný a pokrokový hrabě, který mj. inicioval vznik paroplavby na severoitalských řekách i pouličního plynového osvětlení Milána, se zasadil o průmyslový rozvoj regionu. Kromě toho založil i první literární kavárnu, podporoval liberální tisk a byl mecenášem autorů oper i divadelních her z italské minulosti se silným nacionálním nábojem.
Díky svým širokým mezinárodních kontaktům s Paříží a Londýnem se záhy dostal do hledáčku rakouské tajné policie, která zjistila, že se hrabě zapojil do organizování tajné společnosti Federati lombardi, která si dala za cíl svrhnout Habsburky a dosadit na prázdný trůn zástupce savojské dynastie.
K zatčení hraběte došlo na základě anonymu a trvalo celé dva roky, než soud vyřkl v lednu 1824 nad Confalonierim nejtěžší rozsudek. Vzhledem k tomu, že šlo o zatím nejvýše postavenou osobu karbonářů, rozhodl se císař František I., že urozený spiklenec musí být exemplárně potrestán.
Do Vídně se vydala celá rodinná delegace, aby rozsudek zvrátila. Jako první se Federicova žena Teresa Casati setkala s císařovou manželkou Karolínou Augustou Bavorskou a podařilo se jí získat příslib soukromé audience u panovníka. Na tu se vypravili mužští příbuzní, včetně v té době už osmdesátiletého otce odsouzence, který se císaři vrhnul k nohám a připomněl mu všechny zásluhy, které jeho rod Habsburkům prokázal.
Z mohutných špilberských hradeb měl kdysi respekt i sám Napoleon, který je po bitvě u Slavkova nechal částečně zbořit.
Podařilo se jim docílit nikoliv milosti, ale zmírnění trestu v podobě doživotí na Špilberku. Hrabě tam byl eskortován v únoru 1824 a cesta přes zimní Alpy trvala přesně měsíc. Cestu zdržela i zastávka ve Vídni, kde se urozeného viníka pokoušel hrabě Metternich přesvědčit, aby vyměnil úlevu za další informace z nitra karbonářského hnutí, což ovšem hrdý Lombarďan odmítnul.
Z doživotí se nakonec stalo „jen“ 11 let. V roce 1835 všem zbývajícím vězňům z karbonářských procesů prominul nový císař Ferdinand zbytky trestů pod podmínkou, že se vystěhují do Ameriky.
Hrabě sice odjel v roce 1836 lodí z Terstu do New Yorku, ale už o rok později se vrátil tajně zpět do Evropy. Pobýval mezi Paříží, Belgií a Švýcarskem, kde se snažil pracovat ve prospěch Lombardie. Když se ale v roce 1846 s už značně podlomeným zdravím odhodlal vrátit domů, zemřel po cestě v Hospenthalu.
Součástí hradu je i skála, ze které byl postupně vybudován.
Většina ze 44 italských vězňů se i přes hrozivou pověst kasemat dožila propuštění, ovšem ti, kteří už do Brna dorazili v ne úplně dobrém zdravotním stavu, se konce svého trestu nedožili. Zpravidla je jako příčina jejich smrti uvedena vodnatelnost nebo souchotě.
Šlo mj. o bývalého vojáka, později vědce a obchodníka s knihami Silvia Morettiho, lékárníka z Mantovy Cesare Albertiniho, statkáře Antonia Fortunata Oboroniho a člena Mladé Itálie Giovanni Vincentiho, který tu zemřel na tuberkulózu v roce 1845. Mezi výčtem zemřelých je i Antonio Villa, který kdysi ve strachu z trestu smrti prozradil tajný úkryt karbonářských dokumentů.
Všechna jejich jména jsou uvedena na bílém mramorovém pomníku, který jim na jižním svahu Špilberku vztyčil 25. října 1929 brněnský spolek Dante Alighieri. Ještě do roku 1945 jej zdobily kromě římské vlčice s Romulem a Rémem i likorské svazky - symbol starořímské vlády složený z 12 prutů a sekery - zvané fasces. Poté byly ale odstraněny v souvislosti s používáním stejného symbolu fašistickým hnutím Benita Mussoliniho.
Pro další informace:
Dagmar Baumannová: Italští vlastenci a Špilberk, Muzeum města Brna, 2011
