Článek
Tipovala jsem je na zamilované studenty, kteří možná tráví poslední prázdniny před absolutoriem nebo se chystají nastoupit na doktorandský cyklus. Stačilo, aby promluvili a měla jsem jasno. Další slovenský pár, který se zajímá o město, kde teď budou trávit nějaký čas.
Bylo líné nedělní poledne, na prohlídku brněnských zahrad u historických vil dorazila jedna rodina a oni dva - vyšší mladý muž s plnovousem a půvabná brunetka s milým úsměvem. Když jsem se zmínila o tom, jak se Brno rozvíjelo, prozradili na sebe, že se do jedné z jeho částí teprve před půl rokem přistěhovali. Slíbila jsem jim, že - budou-li chtít - povím jim po konci oficiálního programu i něco z neméně zajímavé historie čtvrti, kde našli nový domov.
Když jsme se pak usadili na lavičku, splnila jsem slib a dál jsme si ještě chvíli povídali. Překvapili mne tím, že studentská léta už měli za sebou a navrch i nějakou tu pracovní praxi. Obojí je drželo sedm let v Praze. Jenže přednedávnem se stali rodiči, a to je přimělo, aby se vážně zamysleli nad budoucností.
Oba měli jasno v jedné věci. Rozhodně se nehodlají vrátit na Slovensko. „Je nám z toho, co se doma děje strašně smutno a nevidíme žádné světlo na konci tunelu,“ konstatoval novopečený otec. Jeho žena se přidala s tím, že naštěstí mají rodiče jen kousek za společnou hranicí, a tak bylo rozhodnutí poměrně jednoduché - oba se i s miminkem přesunuli do Brna.
Teď využívali „ukradené“ chvilky, když babička přijela hlídat vnouče, aby se spolu na pár hodin mohli toulat městem, které si vybrali za svůj nový domov. Z jejich otázek bylo znát, že po moravské metropoli chodí s očima otevřenýma a chtějí se o ní dozvědět co nejvíc, ba co víc, zamilovat si jí.
Jejich syn či dcera bude za pár let ve škole mluvit česky, ale doma mu bude nejspíš pořád znít libozvučná slovenština. Je to paradox, že 33 let od chvíle, kdy se premiéři Klaus a Mečiar domluvili 26. srpna 1992 v zahradě vily Tugendhat na rozpadu Československa, se tu dnes rodí úplně nová československá generace.
Jen je mi za ty dva sympatické mladé rodiče i za ostatní, kteří stojí před podobným dilema, neuvěřitelně smutno.
Pro kontext:
