Článek
Když se rozhodl pro demolici místy ještě středověké metropole, padly mezi lety 1853 až 1870 desítky tisíc domů, často nevalné kvality. Na jejich místě vzniklo 63 km nových, 24 metrů širokých ulic, kolem nichž vyrostlo na 40.000 většinou 5patrových budov ze světlého kamene se šedými střechami.
Zpřehlednil se plán města, zprůchodnily se do té doby nevyhovující lávky přes řeku Seinu i kanál sv. Martina, který byl dokonce částečně zakryt. Zejména se ale zlepšila hygiena. To byla zásluha nového akvaduktu přivádějícího do města dostatek čisté pitné vody a posílení kanalizace, která odvedla vše nepotřebné pod ulicemi mimo město.
Tím, kdo to všechno dostal na starosti, byl pařížský prefekt, rodák z Alsaska a právník Georges-Eugène Haussmann. Díky jeho neúnavné péči se ze sutin vynořila zbrusu nová Paříž, kterou jezdil obdivovat celý svět.
Razantní přestavby se dočkal i ostrov Île de la Cité s dominantou Notre Dame - stav v roce 1865
Přestavba si vyžádala celou řadu nevídaných inovací, ale i odvážných stavebních rozhodnutí. Nebýt nového využití materiálů, neposunula by se architektura 19. století o tolik dopředu, jak se to nakonec stalo. Jedním z materiálů, který se před 200 lety dostal do popředí zájmu, byla litina.
Propojení železa s uhlíkem ovšem nebylo žádnou novinkou. Poprvé se objevilo už ve starověké Číně a v Evropě se začalo používat od 14. století. Vůbec první použití litiny ve velkém prosadil francouzský král Ludvík XIV., když ji přikázal využít na rozsáhlou soustavu vodovodních rozvodů pod Paříží.
Ale až věk páry si oblíbil litinu coby stavební prvek s neuvěřitelnou výdrží a budoval z ní kde-co do výšky - od zábradlí a sošek až po lázeňské kolonády, nádražní budovy, ba dokonce i katedrály.
Napoleon III. s císařovnou Eugenií a synem Ludvíkem Evženem
Jednou z nich je i obrovský pařížský kostel sv. Augustina s výškou 80 metrů a průměrem kopule 26 metrů. Vznikl tak trochu z nouze, když se při velké asanaci Paříže podařilo baronu Georgu-Eugènu Haussmannovi při prodlužování a rozvětvení boulevardu des Malesherbes vytvořit zhruba trojúhelníkový prostor, kam plánoval umístit další z orientačních bodů, jaké s oblibou osazoval do nově vzniklých křížení širokých ulic.
Když přišel za císařem Napoleonem III. s návrhem na kostel, panovník souhlasil. Při pohledu na impozantní plány architekta Victora Baltarda jej navíc napadlo, že by právě zde mohlo vzniknout i mauzoleum rodiny Bonaparte. Už tehdy projevil přání, aby šlo o katedrálu srovnatelnou s vatikánským chrámem sv. Petra v Římě.
V roce 1860 začala stavba skutečného konstrukčního unikátu. Aby mohl být chrám co největší a přitom se vešel na vymezenou parcelu, bylo třeba jej postavit bez opěrných pilířů. Proto vznikla obří kovová hala s obloukovými ocelovými výztužemi, které přenášejí hmotnost celé klenby na poměrně subtilní sloupy z litiny. Ty se ukázaly jako mimořádně odolné vůči kompresním silám.
Detail jednoho z litinových sloupů v pařížském kostele sv. Augustina
Díky tomu se podařilo zastřešit obrovský prostor s minimem materiálu, než kolik by použili středověcí mistři katedrál. Navíc bylo možné osadit i obří zasklená okna, která do stavby přivádí maximum denního světla.
Na stejném principu pak byla zhotovena i obří kopule, kterou tvoří převážně litinové nosníky - díky tomu se snížila její hmotnost a zvýšila pevnost, aniž by se vytvářel nadměrný tlak na okolní stěny.
Ačkoliv vnější zdobené zdi působí na první pohled úctyhodně, vlastně se jedná jen o kamennou „skořápku“ kolem nosné konstrukce z oceli a litiny. Jde se o geniální hybridní architekturu inspirovanou byzantským a románským stylem. I proto kostel působí na kolemjdoucí mnohem starším dojmem, než na svých 156 let.
Kostel sv. Augustina v Paříži vypadá na pohled mnohem starší
Celá stavba byla dokončena v roce 1870 a od té doby tvoří jednu z nedílných součástí pařížského panoramatu, stejně jako o pět let mladší budova Pařížské opery nebo necelých dvacet let mladší Eiffelova věž.
Slavnostní vysvěcení katedrály už ale Ludvík Napoleon III. osobně nezažil. Z Francie jej vyhnala francouzsko-pruská válka v roce 1870, při které ztratil Alsasko a Lotrinsko a v důsledku toho i svůj trůn. S jeho pádem skončilo tzv. Druhé císařství a nastal čas Třetí francouzské republiky.
Díky vstřícnosti královny Viktorie se mohl Ludvík i s rodinou - manželkou Eugenií a jediným synem Ludvíkem Evženem - usadit ve Velké Británii. Jejich novým domovem se stal menší venkovský palác Camden Place v Kentu, nedaleko Londýna. Tam také bývalý vládce Francie o tři roky později zemřel.
Camden Place
Vzhledem ke svízelné finanční situaci rodiny jej i posmrtně „zachránila“ císařovna Viktorie, když mu věnovala rakev. Totéž se opakovalo i v momentě, kdy v roce 1879 padl třiadvacetiletý Ludvík Evžen coby důstojník britské armády v jednom z četných konfliktů britsko-zulské války na území dnešní Jižní Afriky. Jeho ostatky putovaly zpět do Británie celých 9 let, než byly za účasti Viktorie a jeho matky Eugenie konečně uloženy k poslednímu odpočinku.
Napoleon III. i jeho syn, poslední dědic francouzského císařství, jsou pohřbeni v benediktýnském opatství sv. Michaela ve Farnborough, kde jim jejich manželka a matka nechala později vybudovat alespoň malé císařské mauzoleum.
Sama Eugenie, původem španělská princezna, je přežila o bezmála půl století. Zemřela v roce 1920 v Madridu, ale na její výslovné přání - coby bývalé francouzské císařovny, byly i její ostatky pohřbeny po boku rodiny v Anglii.
Sarkofág císaře Napoleona III v opatství sv. Michaela ve Farnborough
Pro další informace:
