Článek
Svatý Petr si rád sem tam odskočí od nebeské brány do pozemského hostince na jeden žejdlík poctivého hořkého. Není vševědoucí, takže když mu ochotný maladík nabídne preclík, ani ve snu ho nenapadne, že jde o zloděje, který si právě přilepšil jeho klíčem do nebe.
Světem protřelá podvodnice, která to všechno pozoruje, vzápětí obere zloděje chytrou kličkou, a jak se tak spolu kočkují, skončí v zámeckém jezeře i s poctivým loutnistou, který jim chce vypadlý klíč vrátit.
Vodník zamilovaný do místní princezny si strčí do hrníčků tři dušičky, ale vzápětí je nedopatřením vypustí zase ven. Jenže u brány do nebe čeká „starý známý“ svatý Petr, který trojici posílá štandopédo zpátky na zem, aby mu klíč našli. On totiž není až tak obyčejný - dovede otevírat všechny zámky, čili by se rozhodně neměl dostat do nepoctivých rukou.
Pokud ještě stíháte, přidejte si jednoho lehce zmateného krále, princeznu, co se právě vrátila ze studií, a dva vykutálené rádce, kterým jde jen o to, aby se maximum zlaťáků dostalo z královské pokladnice do té jejich.
Jenže studovaná princezna by jim v tom mohla udělat čáru přes rozpočet, a tak je třeba ji urychleně provdat, ideálně někam hodně daleko.
Ze všech uchazečů o její ruku zůstanou pomocí chytrého předvýběru jen dva - vodník a loutnista, který se s pomocí zlodějů potřebuje dostat do zámku. Klíč má v držení králův uštěkaný pes a oklikou přes kuchtíka se nebeský artefakt dostane až k rádcům.
„Tomu se říká motivace,“ tvrdí sv. Petr, který trojici hlavních výtečníků občas popostrčí správným směrem, a také jim pekelnou ukázkou sem tam připomene, co je čeká, když klíč v časové lhůtě nedodají do jeho rukou.
Co říct k nové pohádce? V režisérském kotlíku se sešlo všechno, co by měla mít - půvabnou princeznu, prospěchářské rádce, krásné lokace, zajímavou zápletku, špetku modernosti, kousek tradice…
Jenže i z tak osvědčených ingrediencí se nepodařilo navařit nijak chutné štědrovečerní menu.
Občas sklouzává až do politické ironie - třeba když se princezna rozhodne podělit okradený lid zlaťáky a král ji chválí: „To bude jednou královna, ta se postará o blaho svého lidu.“
Královský pes Ludvíček by měl sloužit jako milý doplněk děje (a la Tajtrlík ve Třech oříšcích pro popelku), ale jeho uštěkanost z něj dělá nejotravnějšího herce na scéně - i když David Novotný jako rádce s ním v této disciplíně směle konkuruje. To Sabina Remundová, která přehrává v každé scéně, nenechává nikoho na pochybách, kdo v rádcovském páru „nosí kalhoty“.
Lukáš Příkazký v roli vodníka je celkem uvěřitelný, hlavně co do citové motivace stran princezny a dospělák se sem tam přistihne při tom, že by korunovanou krásku přál spíš jemu, než nemastnému neslanému Filipu Březinovi.
Summa summarum - pohádka potěšila, úplně neurazila, ale při srovnání s po ní na programu zařazenou a 50 lety od premiéry osvědčenou klasikou Třemi oříšky pro Popelku to opět „necinklo“. Tak snad příští rok.
