Článek
Netušil, že se právě zařadil do stáda „bílých koní“ - lidí zajímavých jen svou trestní bezúhonností. Jak později vzpomínal jeho syn, pro otce si dojelo zahraniční auto, vzali ho k holiči, koupili mu nový oblek, diplomatický kufřík, a v doprovodu jejich člověka byl vyslán do banky, aby si vzal podnikatelský úvěr.
V bance už se o něm vědělo, a tak stačilo pár podpisů, aby se z něj stal dlužník několika miliónů korun, ze kterých on sám dostal jen pár tisícovek. Příště se jelo do jiné banky, pak do závodu, kde svým podpisem odebral zboží v nemalé ceně. Když pochopil, že jen využívají jeho občanský průkaz a chtěl se vzepřít, nebylo cesty zpět. Hodní „kamarádi“, kteří jej „zaměstnali“ mu pohrozili, že mu pozabíjejí rodinu, pokud už nebude spolupracovat. Tehdy se po návratu domů zhroutil, rozplakal se a svěřil se manželce i synovi, odkud teď vlastně „chodí s výplatou“.
Když o pár týdnů později zmizel, vlastně se ani nedivili, jen o tom, že jejich otec dodnes leží zakopaný kdesi na pomezí Slovenska a Maďarska dlouho nemluvili ani sami mezi sebou.
Až v posledních letech se podařilo slovenské policii díky spolupráci s maďarskými kolegy najít hned několik těl, která byla na odlehlejších místech popravena, politá kyselinou či savem nebo posypána vápnem a pohřbena.
Ne každý, kdo se zapojil - ať už dobrovolně či pod nátlakem do mafiánských kšeftů - zmizel beze stop. Uříznutá hlava trčící z ozdobného květináče před místním obchodním centrem Modrý Dunaj, která se v Dunajské Strede objevila v roce 1997, patřila mafiánovi Rudolfu „Kiscine“ Hodossymu, a představovala další z poprav „na efekt“, které měly zastrašit konkurenci i obyvatele. Ty zejména, aby - při dotazech vyšetřovatelů nezapomněli na pravidlo „nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel“. V 25.000 městě, kde se znal každý s každým, totiž nemohlo sousedům uniknout, kdo si pořídil nové auto a vůbec si žije nad poměry.
Dunajská Streda se stala symbolem mafiánského řádění v 90. letech
Rudolf se dostal v roce 1990 z vězení na velkou amnestii vyhlášenou prezidentem Václavem Havlem a poskytl zázemí svému spoluvězni Tiboru Pápayovi. Navíc se oba dostali do nově se formující „zápasnické“ skupiny Milana Siposa, nekorunovaného krále slovenského jihu mezi Komárnem a Dunajskou Stredou.
Mladí muži, kteří se znali z vězení nebo z kurzů bojových umění, chtěli po otevření hranic žít jako na západě - rychlé vozy, krásné ženy, dostatek peněz. Jen se ke všemu chtěli dostat hned a bez toho, aby denně vstávali do práce. Proto začali s podvody ve velkém. Jejich „bílí koně“ mizeli po desítkách, dodnes je v regionu z 90. let nejméně 113 nezvěstných.
Rodící se skupina se nejprve dala na dovážení elektroniky a aut, nezřídka šlo o kradené zboží. Už tehdy se k nim přidalo za dárky v podobě aut či peněz i několik policistů, kteří pak nad mafiány drželi ochrannou ruku.
Postupně rostla i drzost novodobých zbojníků, kteří se nerozpakovali na diskotéce nebo i klidně na ulici zmlátit bezdůvodně lidi. Zvlášť se soustředili na mladé páry - mladíka zbili a jeho dívku vtáhli do auta, odvezli pryč a znásilnili. Na ulicích jihoslovenských měst si nebyl nikdo jistý, připomínalo to Palermo nebo Chicago v nejhorších časech.
Pak se ale situace změnila. Z Maďarska se ozvala Solncevská mafie, která v Budapešti našla útočiště po nuceném opuštění Moskvy. Její hlava, i v Čechách nechvalně známý Semjon Mogilevič, nabídl účast na kšeftování s lehkými topnými oleji a dal za úkol slovenským „kolegům“, aby navázali kontakty se Slovnaftem. Nelegální faktury dosahovaly astronomických sum, ve hře bylo nejméně 100 cisternových vagonů za miliónové částky.
První ranou pro Siposovce bylo zatčení maďarského „ekonoma“ bandy Tamáse Vidy v roce 1993, kdy policie v jeho autě zabavila několikastránkový seznam „bílých koní“. To vyvolalo u mafiánů rychlou reakci a začali své spolupracovníky bez milosti likvidovat.
Právě tehdy, kdy se Milan Sipos na čas stáhl do ústraní, se do popředí dostává Tibor Pápay, který se v násilí podle svědků vysloveně vyžíval. Časem si začal připadat finančně nedoceněný a pokusil se o vyrabování kasy gangu u jednoho z jejích členů, který ji spravoval a byl při tom zastřelený.
Tím vypukla otevřená válka mezi Siposovci a Pápayovci, do které se časem zapojili i Sýkorovci operující kolem Bratislavy či Černákovci v čele s Mikulášem Černákem, kteří pro změnu „kontrolovali“ střed Slovenska.
Černák se rozhodl převzít iniciativu, pozval Milana Siposa v březnu 1997 do Banské Bystrice na údajné jednání s Pápajem, ale na místě zabil Siposa i jeho řidiče. Kontrolu nad jihem země měl s Černákovým požehnáním převzít teprve třiadvacetiletý Ludvík „Lájoš“ Sátor, nemilosrdný zápasník a likvidátor nepohodlných, který měl údajně zlomit vaz i vlastní tchýni.
Sátor se „proslavil“ tím, že při projížďce po svém „svěřeném“ kraji mával z auta useknutou rukou jedné ze svých obětí, ale jde spíš o „městskou legendu“ než doložený případ.
Celá válka gangů vyvrcholila v dunajskostredském baru Fontána 25.3. 1999, kde Ludvík Sátor zadal najatým vrahům popravu Tibora Pápaye a jeho lidí. Na zemi zůstalo po vystřelení 113 ran ležet celkem 10 mrtvých mužů z Pápayovy party, včetně jejího šéfa. Dodnes není za čin nikdo odsouzený, jediným obviněným, a to až vloni v listopadu, je Karol Bodoky.
Podle vzpomínek někdejšího okresního policejního ředitele Jaroslava Spišiaka, dnes politika za opoziční stranu PS, se ještě roky po řádění mafiánů lidé báli o svých zážitcích mluvit. Jen kluci, když se mezi sebou prali na hřišti, tak vykřikovali, že z nich jednou taky budou mafiáni nebo nájemní vrazi.
Nikdo z devadesátkových mafiánů na Slovensku už dnes není na živu. Až na jednu výjimku, kterou je zmiňovaný Mikuláš „Miki“ Černák. Několikanásobný vrah a někdejší chovatel tygrů z Telgártu se měl letos dostat po 27 letech na svobodu. Naštěstí se podařilo prokázat, že je psychopatem a i přes slušné chování ve vězení je společnosti nebezpečný. Proto i nadále zůstává ve vězení, kde si odpykává doživotní trest.
Pro další informace:
Dávid Barák: Zahrabaná pravda - mafiánsky teror v Dunajskej Strede, Ringier Axel Springer, 2020
