Článek
V té době za sebou měly Čechy mimořádně suché jaro a menší požáry byly téměř na denním pořádku. Mezi lidmi se ale šířil strach ze zpráv, které sem přicházely z oblastí dnešního Německa.
Právě před rokem tam totiž vypukla nová válka, kterou historie bude později označovat za „devítiletou“, což při vzpomínce na ne až tak vzdálenou „třicetiletou válku“ nevypadá o moc hrozivěji. Přesto - jako každý válečný konflikt - s sebou přinášela jen bídu a utrpení.
Válečný spor se tentokrát rozhořel o Rýnskou Falc. Ano, tu Falc, z níž pocházel protestantský „zimní král“ Fridrich Falcký (1596 - 1632), který se snažil neúspěšně vládnout Čechám místo Habsburků do bitvy na Bílé hoře.
Po roce 1648 už ale panoval ve Falci Fridrichův syn, kurfiřt Karel Ludvík (1617 -1680), který měl se dvěma manželkami postupně 16 dětí. Jeho druhý sňatek ovšem patřil mezi rodově nerovná, tzv. morganatická manželství, což potomkům znemožňovalo cestu na trůn.
Když v roce 1685 zemřel Karlův následník Karel II. Falcký bez potomků, ozval se francouzský král Ludvík XIV. zastupující nároky své snachy Alžběty Šarloty Falcké, sestry zesnulého a manželky druhorozeného francouzského prince Filipa I. Orleánského, s tím, že coby Alžbětino dědictví přebírá Falc pod svá křídla.
Ludvík XIV., řečený Král Slunce, byl v té době nejmocnějším panovníkem v Evropě a ani mu proto nepřišlo, že by se mu někdo mohl troufnout postavit na odpor.
Přesto proti němu vystoupila Augšpurská liga tvořená Španělskem, Nizozemím, Anglií, Skotskem, Savojskem, Švédskem a Svatou říší římskou (střed Evropy - německé země a Rakousko včetně všech svých zemí, tedy i Čech). Nebojovalo se pouze v Evropě, ale konflikt se částečně přenesl i do Indie a do Karibiku.
Požár Prahy na dobové ilustraci
Ludvík XIV. v té době přišel se specifickou, dnes bychom řekli „teroristickou“ koncepcí. Jeho agenti, případně zajatí a na stranu Francie za peníze získaní vojáci, se v menších skupinách dostávali do nepřátelských měst, kde zakládali požáry.
Ne všichni při tom byli dostatečně opatrní, a tak se jich podařilo několik pochytat. Díky záznamům z jejich výslechů se o nebezpečné praktice dozvěděla celá Evropa.
Proto, když se rozhořela velká část tehdejší Prahy, měli lidé rychle jasno. Město museli podpálit Francouzi nebo jejich pomocníci. Zlost na případné žháře znásobily škody na životech i na majetku.
Ohni padlo celkem za oběť na 700 domů a 6 katolických kostelů, včetně v té době největšího staroměstského sv. Jakuba Většího, ale také dnešní ulice Na Poříčí, Dušní, Haštalské náměstí nebo Petrská čtvrť, stejně jako část Anežského kláštera. V křesťanských kronikách se našly zprávy o 7 úmrtích, ale patrně jich bylo ještě víc.
Naprostou katastrofou skončil požár v židovské čtvrti, která z víc než poloviny lehla popelem, včetně 318 domů a deseti synagog. Jak se později zjistilo, v jedné hledalo útočiště na 150 především žen a dětí, nepřežil nikdo. Svou část viny na rozsahu katastrofy měla i podoba židovského ghetta obehnaného hradbami, kde se v úzkých uličkách na sebe tlačil jeden dům vedle druhého, a téměř se v nich nedalo hasit.
Plameny se vinou silného větru podařilo zažehnat až za dva dny, pohled na dýmající město byl tak zoufalý, že se co nejrychleji hledal viník. Nejprve byl chycen Benoit Durez, rodilý Francouz z Lyonu, který se měl na mučidlech přiznat, že zapaloval, a proto byl Apelačním soudem, který dostal celé vyšetřování na starosti, odsouzen k smrti.
Později ale padlo podezření na Vavřince Procházku, vysloužilého vojáka z Kaisersteinova pluku na Rýně a pasáka skotu, který měl vypovědět, že byl s větší skupinou žoldnéřů zajat před časem Francouzi. Prý byli nazlobení na své velitele, kteří jim nevypláceli žold, a tak se poměrně snadno nechali protivníkem přesvědčit, aby za slušnou odměnu připravili v Praze „ohnivé divadlo“.
Ohnivý Vavřinec, jak se mu začalo říkat, byl - stejně jako další údajní paliči, kteří se ke svým činům zpravidla přiznali až po mučení - popraven. Jeho smrt ale byla patřičně spektakulární. Kat jej nejprve přidusil a až poté ho upálil.
Smrt upálením na dobové ilustraci
Kuriózní je ovšem případ francouzského válečného zajatce kapitána la Fleura, který byl do Prahy dopraven začátkem ledna 1690 od Rýna na základě výpovědí již dříve odsouzených paličů. Půl roku byl vyšetřován, aniž by se přiznal, a nakonec se vrátil do Říše jako důstojník určený k výměně zajatců.
Podle archivářky Jany Pažoutové měla spíš na celé katastrofě podíl lidská nepozornost. Oheň totiž nejprve vzplanul po poledni v hostinci U Černého orla na rohu Kaprovy a Valentinské ulice, následně přeskočil na sousední dílnu truhláře a odtud se vinou sucha a silného větru rychle šířil dál.
Její domněnku potvrzuje i fakt, že posledním odsouzeným v celém případu byl hostinský od Černého orla, který „pro nešetrnost s ohněm spáchanou“ putoval na pranýř a poté byl z města vypovězen.
Při následné obnově Prahy začala radnice striktně vyžadovat, aby se stavělo výhradně z cihel a kamene, bez v té době běžných dřevěných nástaveb. Řada lidí musela přespávat ve sklepích svých původních domů, ceny řemeslníků i materiálu šly prudce nahoru a opravy se táhly.
Město osvobodilo všechny, kdo se bezprostředně pustili do odklízení trosek a nové výstavby, na 3 roky od daní, později lhůtu o další tři roky některým ještě prodloužilo.
„Francouzské“ požáry se ale objevovaly i jinde v království, mj. třeba v Klatovech, kde také v roce 1689 shořela kromě jiných i část zdejší Černé věže.
Pro další informace:
Jana Pažoutová: „Francouzský“ požár Prahy 1689, Scriptorium, 2011
