Článek
Jedná-li se o jejich prvního pejska, často jsou nemile překvapeni, co si to vlastně pořídili za „ďáblíka“. Z maličkého černého uzlíku, který si přinesou domů, totiž - je-li zdravý a nemá tu smůlu, že vzešel z příbuzenské plemenitby v „množírnách“ - sálá tolik energie, že byste si od něj v klidu mohli nabíjet třeba mobily.
Původ záviděníhodného temperamentu doprovázeného hlasitým štěkotem prozrazuje už označení „teriér“ - čili lovec. Jenže ne jen tak ledajaký - teriéři byli chováni kvůli jedinému, a to dost podstatnému úkolu. Měli lidi zbavovat krys.
První zmínky o teriérech jsou už z 11. století. V Anglii i ve Skotsku bylo výsadou šlechty chovat velké lovecké psy, poddaným to bylo vysloveně zakázáno. Nikdo ale nic nenamítal proti držení menších plemen. Právě tady jsou kořeny neohrožených psů - teriérů, kteří se dokázali porvat se stejně velkými hlodavci a nezalekli se ani jejich přesily.
Nejstarší informace o chovu teriérů odkazují na horníky z Yorkshire, kteří si co nejmenší psy brali s sebou jako pomocníky proti hlodavcům do dolů, ale dokázali je zaměstnat i na povrchu. Tam jim psíci pomáhali lovit králíky jako přilepšení ke skromnému rodinnému jídelníčku.
Praktičnost drobných, ale neohrožených psů se projevila i o pár století později při zámořských výpravách. Na lodích byli jorkšíři ustanoveni za ochránce potravin uskladněných v podpalubí před zuby všudypřítomných krys. Nespornou předností byl i fakt, že sami psi nezabírali v už tak těsných prostorách korábů téměř žádné místo, ani moc neujídali ze společných zásob - zpravidla jim stačil k obživě jejich úlovek.
Své nezastupitelné místo ochránců před potkany a krysami měli jorkšíři také v přádelnách sukna a dalších podnicích. Časem mohli ti nejstatečnější dokonce svým majitelům vydělat i nějakou tu minci navíc. To když si poradili s krysami během psích zápasů, oblíbené veřejné kratochvíle, pro kterou už bychom dnes asi neměli moc pochopení.
Ochrana dlouhé srsti proti zacuchání před výstavou
Až během 19. století se začalo u jorkšírů víc dbát na exteriér než na přirozeně bojovnou povahu. Tehdy se stali oblíbeným „doplňkem“ u dam ve společnosti a začala se pěstovat jejich srst. Aby byla hedvábně hladká a lesklá, čekalo psíky každý den kartáčování. Postupně byly stanoveny přesné regule, jak má takový výstavní šampión vypadat.
„Otcem zakladatelem“ standardů moderního plemene se stal v 70. letech 19.století jorkšírský teriér Ben, kterého byl pořádný kus, vážil přes 5 kg. Váha i velikost se postupně zmenšovala až na současných cca 2,5 kg. Povolené maximum je lehce přes 3 kg, pak už je drobný organismus příliš zatěžovaný.
Zajímavé je pozorovat na psích výstavách přípravu reprezentantů před posouzením porotou. Pejsci mají speciální oblečky proti zacuchání dlouhé, zvlášť pěstované srsti, natáčky na hlavách a musí prokázat svatou trpělivost, než z nich majitelé vykouzlí opravdové modely. Ti nejúspěšnější pak mají tu čest stát u pokračování rodu a jejich potomci bývají na prodej za cenu slušné dovolené u moře.
Při koupi se vyplatí dát si na čas a třeba chovnou stanici nějakou dobu sledovat na sítích, domluvit si návštěvu a zjistit, co všechno budete pro pejska nebo fenečku potřebovat. Riskovat rychlý nákup, kdy nemáte šanci vidět matku, prostředí, kde žije, ani další štěňata, se nemusí vyplatit. Pejsek by vám pak místo radosti mohl spíš přinést hodně problémů a smutku.
S jorkšírem ale nemusíte jen jezdit po výstavách. Bude vám vděčný, když ho zapojíte třeba do psího sportu agility, což perfektně vyhovuje jeho temperamentu. Jen pozor na uzpůsobení překážek. Skoky a pády z větší výšky by drobné tělíčko nevydrželo bez následků.
Symbolický pomník válečné hrdinky a terapeutky Smoky usazené ve vojenské helmě najdete v Lakewood ve státě Ohio.
Když už jsme u „odolnosti“ jorkšírů, naprostým unikátem je válečná hrdinka Smoky. Tu objevili američtí vojáci při hlídce v Nové Guinei v únoru 1944. Drobounké štěně se našlo na pláži, kde zapadlo do díry a nebýt desátníka Eda Downeyho, který ho zaslechl kňučet, nejspíš by nebylo o čem psát.
Naštěstí se malý uzlíček dostal do rukou Edova parťáka, zkušeného chovatele psů Billa Wynna, který se fenky ujal a začal ji cvičit. Jen 2 kg vážící Smoky se stala maskotem celé jednotky, absolvovala s ní řadu nebezpečných misí a dokonce pomohla s natažením nového kabelu namísto poškozeného v podzemním potrubí, když se jím s drátem uvázaným k obojku proplížila. Údajně měla i štěkotem a dorážením zahnat svého pána z místa, kam jen o chvíli později mířila nepřátelská palba.
Když její pán onemocněl horečkou dengue a musel do nemocnice, propašovali ji jeho kamarádi do lazaretu. Sestry si všimly, jak se Billovi zvedla díky Smoky nálada a poprosily ho, jestli by nemohly vzít fenku i k dalším pacientům. Tak se stal z malé jorkšírky první terapeutický pes v americké armádě.
Při návratu domů se musel Billy dopustit zločinu - žádné zvíře se nemělo dostat s vojáky kvůli veterinárním předpisům na území USA. On ale maličkou Smoky propašoval v pouzdru od plynové masky. Díky tomu se fenka i nadále účastnila návštěv ve vojenských nemocnicích a dokonce se dostala i do televize.
Když v roce 1957 Smoky uhynula, vyšel její nekrolog v novinách. Teprve tehdy se vysvětlila záhada, jak se vlastně dostala na pláž v Nové Guinei. Její původní majitelkou byla americká sestra v nemocnici na ostrově, která dostala na vánoce doma ve Spojených státech malou fenku Christmas. Při svém návratu z dovolenky si ji vzala s sebou do války. Jenže zvířátko se zanedlouho ztratilo a naštěstí bylo objeveno o pěkných pár kilometrů dál.
Pro další informace:
Rachel Keyes: Jorkšírský teriér, Fortuna Print, 2000
