Článek
Možná jste to v posledních dnech zachytili v diskuzích i vy. Česká nástupní kolekce je (opět) úplně nemožná a většina diskutujících by ji navrhla úplně jinak. Ten podmiňovací způsob je tam důležitý. Málokdo si dovede představit, co znamená vybrat materiály, látky, odstíny, debatovat s jednotlivými sportovci, dát tomu všemu smysluplný tvar, našít celé kolekce, a pak od „neodborné“ veřejnosti schytat bídu, jak v tom bude mít naše republika před celým světem zase ostudu.
Jenže pak se ukáže, že na rozdíl od nevýrazných péřovek jiných zemí je česká nástupní barevná kolekce s už typickými „raškovkami“ a letos i palčáky jednou z nejviditelnějších a nejoceňovanějších napříč světem, a ejhle, řada kritiků z ničeho nic chválí, až se hory zelenají.
Bohužel si málokdo uvědomuje, že právě zahájení a závěr olympiády je ve skutečnosti show pro kamery a vyniknout při ní chce úplně jiné parametry, než když se pak podíváte na střízlivěji navrženou část kolekce pro vlastní sportování. Jsem zvědavá, jestli si na to někdo za 2 roky před nástupem v Los Angeles vzpomene.
Krása olympijských her je v jejich jedinečnosti - v tom, že je mezi nimi rozdíl 2 (bereme-li letní i zimní část), případně celé 4 roky. Klobouk dolů před takovými sportovci, kteří se nominují ne 1×, ale třeba hned 4×, jako je tomu v případě Ester Ledecké nebo dokonce 5× jako u skokana na lyžích Romana Koudelky.
Absolutním fenoménem je ovšem rychlobruslařka Martina Sáblíková, která soutěží pod olympijskými kruhy dokonce už pošesté, aniž by se dodnes dočkala slíbené tréninkové haly. Možná i díky všem předešlým zkušenostem měla dost odvahy, aby se rozhodla do svého prvního závodu kvůli zdraví nenastoupit. Jak prozíravé rozhodnutí to nakonec bylo, se ukázalo na nešťastném příkladu americké lyžařky Lindsey Vonn, která přecenila své síly a s ortézou se vydala na trať, aby po hrozivém pádu musela být převezená vrtulníkem rovnou do nemocnice se zlomenou nohou.
Právě enormní tlak, aby to zase „cinklo“, se vymstil i Ester Ledecké, které by v nádherně rozjetém závodě stačila pověstná kapička štěstí, aby nevypadla ve čtvrtfinále, ale zajistila českým fanouškům euforii v podobě „českého rozstřelu“ s o generaci mladší Zuzanou Maděrovou.
Málokdo si asi připustil, že tahle „zlatá“ holčina zažila ještě coby teenagerka opojný moment, když Ester slavila v korejském Pchjongčchangu překvapivé dvojité olympijské vítězství a dokázala dětem i dospělým, že se dá jezdit nejen na lyžích, ale i na snowboardu a střídat je jako kabáty. Teď si stejný pocit, jaké to je mít na krku olympijské zlato vyzkoušela pro změnu Zuzana, která začala psát svůj vlastní inspirativní příběh. Možná se právě ona stane pro mnohé dnešní děti vzorem, jak se poprat se šikanou a jít za svým cílem.
Do Cortiny d´ Ampezzo se olympijské hry vrátily přesně po 70 letech
Podobně je tomu i u Metoděje Jílka, který se sice na stříbrnou medaili za 5000 m rychlobruslení nejprve tvářil kysele, když mu o fous uniklo zlato, a až s odstupem mu došlo, čeho vlastně ve skutečnosti dosáhl. Navíc je možné, že ještě v Miláně neřekl své poslední slovo, stejně jako třeba české hokejistky.
Už teď je účast českého týmu na zimní olympiádě nejméně o 2 medaile úspěšnější, než když se v Cortině bojovalo před 70 lety. Tehdy domů 41 sportovců z Československa nepřivezlo nic, zato se tu otrkaly budoucí legendy jako krasobruslař Karol Divín nebo hokejoví bratři Bubníkové či budoucí legendární hokejový trenér Karel Gut.
Důležitá je i viditelná podpora ze strany státu. Prezident Petr Pavel si užil nejen ženský hokej, ale i euforii ze snowboardového zlata, když sledoval Ester i Zuzanu přímo v Livignu a rovnou tam i oběma poděkoval za reprezentaci.
Na rozdíl od Donalda Trumpa, který amerického olympionika, akrobatického lyžaře Huntera Hesse ponížil před celým světem, když o něm veřejně prohlásil, že je „fakt poraženec“. Stačilo, aby se sedmadvacetiletý závodník vyjádřil, že má z reprezentace USA smíšené pocity, zvlášť, když na jeho výpravu a zejména na přítomnost viceprezidenta J.D. Vance na zahajovacím ceremoniálu obecenstvo slyšitelně pískalo a bučelo.
Uvidíme, jakého přijetí se případně dostane českému ministru sportu a prevence Borisi Šťastnému, který se do olympijského dění zatím stačil zapojit pouze tím, když nejprve tvrdil, že finanční odměny za případné úspěchy budou na paralympiádě jen poloviční oproti olympiádě, aby během pár dnů otočil a vyhlásil, že vlastně obojí budou stejné.
Mimochodem, podle mne má medaile z paralympiády ještě větší cenu, když se kromě tréninku a podřízení se sportovnímu cíli musí sportovci navíc denně vyrovnávat i se svými handicapy, nemyslíte?
Pro další informace:
