Článek
Konkrétně jde o letošního Oscara v kategorii „nejlepší dokumentární film“, který získal rusko-dánsko-český snímek Pan Nikdo proti Putinovi. Za cenu obětování vlastní existence ho do Evropy a pak i do celého světa doručil „obyčejný“ učitel Pavel Talankin z desetitisícového městečka Karabaš.
Kdybych chtěla být nekorektně upřímná, jde na ruské poměry o miniaturní město s cca 10.000 obyvatel, které vyrostlo jako zázemí pro obří fabriku na zpracování mědi. Patří k těm, které mají neuvěřitelně zničené životní prostředí a kdo má šanci, utíká odtud alespoň do Čeljabinsku, který je „za rohem“ - pouhých 111 kilometrů.
Ve zdejší škole měli ještě před pár lety kroužek pro děti, které se chtěly naučit pracovat s kamerou, střihat a natáčet drobné příspěvky třeba do školního vysílání. Vedl jej spíš introvertní třicátník Pavel „Paša“ Talankin. Kromě toho natáčel i nejrůznější školní akce, takže když přišlo se začátkem „speciální vojenské operace“ nařízení z Moskvy, aby škola začala dokumentovat výchovu v vlastenectví, logicky tím byl pověřen právě on, takový nenápadný „pan Nikdo“.
Jenže Pavel nebyl zrovna tím, kdo by ráno vstávaje-večer lehaje děkoval „tatíčku“ Putinovi za to, jak řídí matičku Rus. Naopak se mu podařilo vyhnout mobilizaci, když předložil potvrzení o tom, že se pro armádu nehodí, a díky tomu mohl zůstat ve škole.
Před jeho kamerou pochodovaly děti jako vojáci, wagnerovci jim líčili své hrdinné činy na frontě a dávali jim potěžkat své zbraně a granáty, a kolega - učitel dějepisu hřímal o svatém právu Rusi na Ukrajinu a o tom, jak Evropané za chvíli budou zase muset jezdit na koních, protože nebudou mít levnou ruskou ropu.
Karabašská fabrika na zpracování mědi zamořuje celé městečko
To všechno se stalo základem pro film, který Pavel dal dohromady s dánským režisérem Davidem Borensteinem. Svedla je výzva na sociálních sítích, kdy filmaři hledali někoho z Ruska, kdo by jim pomohl zmapovat, a pro oba to byl obrovský risk. Hlavně samozřejmě pro Pašu, který mohl skončit v případě prozrazení na desítky let ve vězení za „hanobení ruské armády“ nebo za velezradu.
Nakonec se mu podařilo dobrodružně opustit horkou ruskou půdu a zakotvil v Praze, kde se i díky českým koproducentům povedlo film „Pan Nikdo proti Putinovi“ dokončit a uvést ho do kin. Nejprve na sebe upozornil v rámci festivalu Jeden svět, kdy s ním Paša jezdil po českých městech. A připsal si první vítězství na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Pak se akční rádius rozšířil na Evropu a na celý svět - důkazem, že téma „přeprogramování dětí“ propagandou na Putinovy budoucí vojáky zarezonovalo, jsou ceny z Robertem Redfordem založeném festivalu nezávislých filmů Sundance, britská filmová cena Bafta a teď čerstvě i Oscar.
Kousek z něj patří i České republice, ale hlavní zásluhu na všem má právě Pavel Talankin, který ví, že dokud bude v Rusku vládnout Putin a jeho nohsledi, už se domů za svou mámou nepodívá.
Možná, až se Paša zítra vzbudí, bude úplně stejný, ale možná zažije syndrom Kolji - malého chlapce z Moskvy Andreje Chalimona, který sice prožil světový úspěch v 6 letech, a pak už nic podobného.
Pavel má ovšem výhodu, že se do téhle situace dostal až jako dospělý a s poměrně vyhraněnými názory. Snad mu tohle vítězství pomůže na další cestě životem. Třeba dostane šanci vystudovat filmařské řemeslo u těch nejlepších, nebo si vybere úplně jinou cestu.
Moc bych mu přála, aby se jednou - bude-li to možné - mohl vrátit domů a v Karabaši mu zatleskali za to, že právě on vyhrál Oscara. Ale bojím se, že to bude ještě dost dlouho trvat. I když naděje vždycky umírá poslední.
Pro další informace:
