Článek
Zatímco malé slečny odcházejí s přirozenou vyřídilkou snad už z porodnice a člověk občas hledá, kde by tak mohly mít vypínač nebo alespoň ovládání hlasitosti, u chlapečků (alespoň v mém bezprostředním okolí) to spíš vypadá, že jim naopak hlasivky byly vyměněny za analytický mozek pro zkoumání délky žížal na rybářském háčku nebo schopností zubního kartáčku plavat ve WC míse.
Ne nadarmo se vypráví vtip (už jsem ho slyšela třeba v souvislosti s dětstvím Alberta Einsteina) o klučinovi, který do čtyř let nemluvil a rodiče s ním udělali kolečko snad po všech možných dostupných lékařských specialistech. Až jednou přišla k obědu na stůl polévka a malý mudrlant po ochutnání prohlásil, že je moc horká. Když se udivení rodiče ptali, proč zatím nemluvil, dostalo se jim lakonického konstatování: „Dosud nebylo třeba.“
Jiná situace ovšem nastává v momentě, kdy dítě mluví, ale hlásky vycházejí ze rtů v nesprávném tvaru, nebo některé nevychází vůbec. Pak je čas, co nejrychleji se porozhlédnout po schopném logopedovi. U syna jsme vystřídali tři odbornice, než jsme přišli na tu, která na něj „platila“. Ne že bychom se doma nesnažili - hráli jsme logopedické hry, foukali brčkem papírový míček po stole, všelijak kroutili jazykem, až jsme si na něm málem udělali uzel, ale výsledek se ne a ne dostavit.
Zafungoval až slib vyřčený v nouzi nejvyšší: „Naučíš-li se před nástupem do 1. třídy dobře mluvit, dostaneš živou myšku.“ Nebyl to až tak „mimózní“ nápad, syn totiž po malém ochočeném hlodavci prostě toužil - plyšák mu nestačil.
Souhrou správně zvolené metody slečny logopedky, covidu, kdy se nechodilo do školky a bylo na všechno víc času, a motivace v podobě vysněného chlupatého kamaráda se v hodině dvanácté podařilo. Malý frekventant logopedického kurzu obdržel slavnostně 31. srpna ještě jako předškolák diplom, že už umí mluvit. Plnění odměny jsme trochu pozdrželi s ohledem na věk, každopádně místo jedné myšky nakonec sdílí synův pokoj dva morčecí kluci, o které se rád stará.
Jinou metodiku použila kamarádka v případě svého nejmladšího syna. Zatímco její starší děti šly cestou klasické logopedie, u benjamínka riskla dotyčná navíc experimentální recepturu. Při loňské dovolené na jihu Čech se totiž juniorovi moc líbil název skalního útvaru pojmenovávajícího jistou, kalhotami obvykle skrytou zadní část ďábla, a že prý by se tam rád příště podíval.
Dostalo se mu ujištění, že pokud se do roka naučí jméno skály u Nového Světa správně vyslovit, výlet se uskuteční. Malý předškolák se snažil a opravdu se mu jadrné slovo podařilo perfektně vyslovit.
Ejhle, nastal čas na slíbený výlet. To ale kamarádka netušila, že dítko bude v cílové metě nadšeně pobíhat kolem skály a za jejího červenání a pobavení všech dalších turistů bude ještě nadšeněji a náležitě hlasitě vykřikovat: „Hurá, to je ta Ďáblova pr…l.“
Tak přeji úspěšné zdolávání nástrah správné výslovnosti, obzvlášť zvolíte-li coby výukovou pomůcku jedno z nejzvukomalebnějších českých slov.
