Papež schválil věčný spánek Schwarzenbergů tak, aby jim ležel Svět u nohou

Pokud byste žili stále na jednom místě, vázáni k rodnému domu, asi by to nebylo tak těžké. Jenže zejména v 19., a pak ještě víc ve 20. století, se revolučně měnily zvyky lidí. Celé rodiny se stěhovaly za prací z venkova do měst, v důsledku dějinných událostí (války, převraty) do jiných zemí nebo s vidinou lepšího či svobodnější života i na jiné kontinenty.

Hroby jejich předků byly postupně rušeny a nahrazovány jinými. Občas dokonce zmizel celý hřbitov, když musel ustoupit rozšíření města či stavbě silnice.

V jiném postavení byly movitější rody či jednotlivci, kteří mohli „zasponzorovat“ třeba bohatý klášter a v katakombách pod ním ulehnout k věčnému spánku. Dodnes jsou k vidění třeba v Klatovech nebo u kapucínů v Brně.

Byl to i případ rodu Schwarzenbergů, kteří měli svou hrobku ve vídeňském augustiniánském klášteře. Jenže přišla doba, kdy z hygienických důvodů císař Josef II. zakázal další pohřby uvnitř městských hradeb a Schwarzenbergům nezbylo, než se poohlédnout jinde.

Volba padla na Třeboň - vůbec první panství, které v roce 1660 získali Schwarzenbergové na vyrovnání císařských dluhů od Habsburků do svého vlastnictví. Krypta kostela sv. Jiljí u Domanína začala svému účelu sloužit už v roce 1786, jenže po necelých 100 letech byla téměř zaplněna.

Tehdy, na začátku 70. let 19. století, se kníže Jan Adolf I. se svou manželkou Eleonorou z hlubocko-krumlovské větve (primogenitura) rozhodli pro stavbu vlastní rodové hrobky.

Inspirací jim byla hrobka, kterou si pořídila druhá rodová větev (sekundogenitura) o deset let dřív u zámku Orlík.

Na pozemku za rybníkem Svět, nedaleko Domanína, vykoupili tzv. Volskou louku, kterou se rozhodli přeměnit na velkorysý anglický park. Tomu uprostřed dominuje novogotická hrobka podle projektu Friedricha Schmidta, autora mj. vídeňské radnice.

Před zahájením vlastní stavby se muselo vyřešit podloží, aby do podzemní krypty neprosakovala voda. Náročného úkolu se ujal knížecí stavitel Damasius Deworetzky, který kolem základů nechal vybudovat kanál odvádějící přebytek vody od stavby a zajišťující celoroční suché a chladné ovzduší v podzemí hrobky.

Dalším z triků, jak bojovat v kraji bohatém na rybníky s všudypřítomnou vlhkostí, bylo přimíchávání vodního skla do omítky.

Na první pohled se to možná nezdá, ale celá hrobka je postavena výhradně z cihel. Teprve omítka je upravena do podoby kamenných kvádrů i se strukturou. Hrubší vzorek naznačovali řemeslníci do vlhké omítky ručním vypichováním pomocí svazků seříznutých rákosových stvolů, jemnější vznikl stejnou technikou, ale provedenou svazky husích brků.

Důvtipným detailem se stalo přimíchávání sádry do omítky. Díky ní jsou stěny interiéru dodnes krásně světlé a nedrží se na nich špína, ačkoliv se pravidelně nemalují.

Pokud budete mít při návštěvě štěstí na sluneční paprsky, užijete si půvabnou hru světla a stínu skrz ručně malované okenní tabule. Jen vás možná zarazí orientace hlavního oltáře v kapli i menšího oltáře v kryptě. Oba jsou totiž směřovány nikoliv na východ jako u většiny kostelů, ale na jihozápad.

K takové otočce museli Schwarzenbergové získat speciální povolení od samotného papeže. Žádost o něj zdůvodnili tím, že vzduch ve vlastní hrobce by se při opačné orientaci nadměrně ohříval a škodilo by to tělům uloženým po balzamování ve dvojitých rakvích na nízkých katafalcích.

Dohromady zůstává na břehu Světa celkem 26 zástupců slavného rodu - od dětí až po 94letého kmeta. Jejich srdce jsou pro změnu dle rodové tradice pohřbena v českokrumlovském kostele sv. Víta.

Koho tu určitě nenajdete, je někdejší kancléř prezidenta Havla, ministr zahraničí a gentleman každým coulem Karel Schwarzenberg.

Po loňském skonu ve Vídni a rozloučení v katedrále sv. Víta na pražském Hradě našel kníže Karel, coby potomek orlické větve, poslední spočinutí v hrobce u zámku Orlík.

Pro další informace:

Obnovená tradice, Historický spolek Schwarzenberg, Č. Budějovice, 1990- 2007

Pavel Juřík: Schwarzenbergové, nic než rovné, Euromedia Group, a.s., 2018