Článek
V socialistickém Československu bylo vlastnictví osobního automobilu v té době spíš z říše snů než běžná realita. Právě to měl změnit první „lidový“ vůz Škoda 1000 MB.
Ve své době patřil k průkopníkům - jako první měl motor vyráběný novou technologií a navíc umístěný revolučně vzadu. K tomu patřil - na rozdíl od starších modelů - i pohon zadní nápravy a především samonosná karoserie, kdy vůz nebyl vybavený rámem podvozku - v té době věc nevídaná.
Díky nové konstrukci se uvolnilo místo pod přední „usměvavou“ kapotou, kam konstruktéři umístili zavazadlový prostor. Mysleli při tom prakticky a pro rezervu vytvořili speciální „šuplík“ pod ním, aby náhradní kolo nic neumazalo a bylo rychle po ruce, pokud řidič „píchnul“ a musel ho vyměnit.
Dalšími specialitami embéčka byly charakteristické mřížky na zadních blatnících, řečené „žebra“, a útulný interiér, kde se dala přední sedadla úplně sklopit pro vcelku pohodlný odpočinek, třeba při dlouhé cestě na dovolenou.
Ačkoliv se mělo jednat o vůz lidový, cena tomu zase tak moc neodpovídala - začínala na 44.000 Kčs (korun československých), což při průměrném platu 1.500,- Kčs znamenalo, že se na splnění snu o vlastním autě skládala celá širší rodina.
Ani pak nebylo vyhráno. Sice kvůli montáži nových MB postavil AZNP (předchůdce dnešní Škody Auto) u Mladé Boleslavi zbrusu novou továrnu na ploše cca 80 hektarů, s vlastní elektrárnou, vlastním nákladním nádražím, vlečkou o délce 10 km, a hlavně nejmodernější výrobní linkou, ale než se práce kompletně rozjely, chvíli to ještě trvalo. Po čase najela továrna na třísměnný provoz, ale ani při počtu cca 100.000 vozů ročně nedokázala plně uspokojit poptávku po osobním vozu nové generace.
Velká část výrobků totiž mířila rovnou na export a Škodovky se v té době začaly - coby cenově dostupná vozítka - prohánět třeba i ve Velké Británii. Zlí jazykové o nich šířily klepy, že v jejich ceně je i rez, což jim na oblibě ale nijak neubíralo.
V Československu se prodávaly vozy buď prostřednictvím prodejny automobilů Mototechna. Zapomeňte ale, že člověk přišel, vybral si barvu, výbavu a jen zaplatil. Koupě auta se totiž podobala spíš adrenalinové hře, kde bylo třeba si buď „zavázat všimným“ vedoucího, aby dal včas vědět, kdy nové vozy dorazí, nebo si vystát klidně několikadenní frontu, ve které se postupně vystřídala celá rodina. Barva na přání se nekonala - bralo se, co zrovna přišlo a člověk byl rád, když se na něj vůbec dostalo.
Byl-li zájemce chytřejší či movitější nebo se mu prostě jen nechtělo čekat, pak vsadil na „exkluzivní“ modely dodávané do speciálních obchodů Tuzex. Do nich měli přístup kromě prověřených soudruhů především lidé, kteří byli buď sami „na montážích“ - čili pracovali v cizině a plat pak obdrželi ve speciálních poukázkách známých jako „tuzexové bony“, nebo si tytéž dokázali sehnat „načerno“. Díky vekslákům (v devadesátých letech zázračně proměněným na první podnikatele) se k bonům dostávali i ti „méně šťastní“, jen museli počítat s faktem, že si oproti státem garantovanému kurzu pěkně připlatí navíc.
Embéčka kralovala československým silnicím ještě do konce sedmdesátých let, kdy je postupně vystřídaly hranatější Škody 105, 120 a později Favority.
Dodnes se najdou nadšenci, kteří si své MB 1000 hýčkají a shánějí originální náhradní díly. Když pak se svými miláčky vyrazí na projížďku, je to nádherný pohled zpět, kdy auta ještě mívala „duši“.
Pro další informace: