Článek
Spíš se ale stává, že od určitého bodu člověk začne všechno poměřovat svými vzpomínkami a ustrne ve schopnosti reálně nahlížet na to, co se kolem něj děje. V posledních letech mám přesně ten dojem z obou našich žijících exprezidentů. Myslím samozřejmě duo Václav Klaus a Miloš Zeman.
Jejich společné hodnocení 17. listopadu vypadalo, jakoby mezi nimi nikdy nebyly žádné ideologické spory. Ačkoliv se během své politické kariéry každý vymezoval na jiném konci spektra - Klaus pro liberální ekonomii, Zeman pro sociální stát, byť to v jeho pojetí bylo cokoliv jiného, než ve zbytku Evropy, jejich společné vystoupení připomínalo troubením dvou politických dinosaurů z dávnověku zrodu polistopadové demokracie.
Opoziční smlouva byla v roce 1998 pro nejednoho voliče šok a těžké vystřízlivění z polistopadových iluzí. Od té doby se nesmíme divit, že ať se děje co se děje, ti dva si po krku nepůjdou, i když to třeba při prezidentských volbách v roce 2003 vypadalo chvíli jinak.
Oba exprezidenti nám svým rozhovorem dokázali jediné - že umění velkého politika netkví jen v tom, co a kdy řekne, ale také v tom, kdy dokáže moudře mlčet. Což se pánům Klausovi a Zemanovi evidentně nedaří…
