Článek
Mohla to být jedna z tisíců manželek, které po světě doprovázejí své muže na velvyslanectvích. Jenže to by se nesměla psát 40. léta minulého století. Díky tomu se z matky tří dcer stala jedna z nejužitečnějších špiónek na evropském kontinentu.
Ale pěkně po pořádku. Halina Szymańska se narodila v Ostrówu Mazowieckem v roce 1906 do šlechtické rodiny. Díky tomu získala i dobré vzdělání, včetně znalosti cizích jazyků. Ty se jí hodily, když se provdala za polského vojenského atašé v Berlíně Antoniho Szymańského.
Jejím úkolem bylo mezi lety 1932 - 1939 nejen vytvářet příjemné rodinné zázemí, ale sama se také musela účastnit celé řady oficiálních akcí, při nichž zblízka poznala „high society“ Třetí říše. Zvlášť si porozuměla s charismatickým, o generaci starším admirálem Wilhelmem Canarisem, od roku 1938 vrchním velitelem Abwehru, německé rozvědky a kontrarozvědky.
S rostoucím napětím po obsazení Československa odeslal Szymańsky svou rodinu - kromě manželky už i tři malé dcerky Hanku, Ewu a Marysiu, zpět do Polska. Sám unikl z Berlína tajně až v noci z 5. na 6. září 1939 oklikou přes Kodaň, Stockholm a Helsinky. Doma se zapojil do bojů o Lvov napadený „zezadu“ Sověty. Brzy padl do zajetí a část války strávil v zajateckých táborech, než vstoupil do armády generála Władysława Anderse bojující po boku Rudé armády s Němci (polská obdoba naší armády Ludvíka Svobody).
Halina neměla o Antonim žádné zprávy, proto chopila iniciativu do vlastních rukou a obrátila se na Canarise s prosbou o radu, zda má opustit Polsko. Dostalo se jí doporučení, ať odejde i s dětmi do Švýcarska. Záhy se ukázalo, že nešlo o nezištnou radu.
Velitel Abwehru Wilhelm Canaris
Canaris už v té době s dalšími podobně smýšlejícími důstojníky odstartoval skrytý odboj vůči Hitlerovi. Desítky důstojníků a příslušníků rozvědky vytvořili tzv. „Černou kapelu“, která měla za cíl odstranit Vůdce a uzavřít se západními mocnostmi mír. Bylo třeba vybudovat spolehlivé kanály, kterými by bylo možné dodávat Angličanům a později i Američanům zprávy z Berlína.
Halina se jevila jako ideální kontakt. Po odchodu do švýcarského Bernu se stala Canarisovou spojkou k Britům. Zda byl jejich vztah jen ryze pracovní, nebo hlubší, je dnes už jen čirá spekulace. Canaris v Bernu během války Halinu několikrát osobně navštívil, ale nejčastěji s ní udržoval spojení prostřednictvím své spojky - Hanse Bernda Giseviuse.
Halina posílala přes polskou ambasádu ve Švýcarsku, kde byla naoko zaměstnána, spojencům spolehlivé a nanejvýš důležité zprávy týkající se mj. postupů Němců na africké frontě, termínu a plánů napadení Sovětského svazu či připravovaného atentátu na Hitlera. Mimoto dodávala řadu zpráv o fungování samotné Třetí říše, vztazích mezi jejími protagonisty a činnost jednotlivých úřadů. Všechny jí předané informace významně přispívaly k náhledu na fungování nepřítele i k volbám strategie, jak jej porazit.
Kromě Britů udržovala Halina kontakty i s šéfem amerických zpravodajců v Evropě Allanem Dullesem, pozdějším ředitelem CIA, který během války rovněž operoval přímo ve Švýcarsku.
Po neúspěšném pokusu zabít Hitlera a převzít moc nad Německem 20. června 1944 (operace Valkýra) nastalo velké zatýkání. V síti uvízl i Canarisův blízký spolupracovník, což vedlo k prohlídce u v té době už bývalého velitele Abwehru a nalezení jeho tajného deníku s informacemi o odboji. Canaris byl zadržen, uvězněn v koncentračním táboře Flossenbürg a 9. dubna 1945 oběšen.
Halina měla větší štěstí - za své válečné zásluhy získala pro sebe i své děti britské občanství a malou penzi. O své činnosti za války promluvila pouze jednou pro BBC, jinak zachovávala až do své smrti v roce 1989 o všem, co prožila, mlčenlivost.
Pro další informace:
