Článek
V pořadí jedenáctý příběh autorka opět umístila především do svého rodiště - oblíbené švédské prázdninové destinace, kde ale jinak po zbytek roku „chcípnul pes“. Její fjällbacská řada představuje zlatou hřivnu, na které si Läckberg vybudovala svoji literární pověst, byť se pokoušela i o dětské knížky nebo psychologické romány.
Novinka se otevírá celkem všedním náhledem do rodinného života spisovatelky Eriky a jejího muže Patrika pracujícího na místní policejní stanici. Kromě tří dětí, které teď už chodí do školky spolu manželský pár spojuje i zájem o vyšetřování vražd.
Děj Kukačky se začíná odvíjet v době příprav a oslavy zlaté svatby proslulého spisovatele Henninga, kam jsou Patrik s Erikou pozváni díky přátelství s Louisou, snachou oceňovaného klasika.
Ráno po opulentní oslavě je nalezen v nedaleké galerii prominentní fotograf a Henningův přítel Rolf, kterého někdo zabil pomocí pistole na hřebíky při přípravě jeho poslední výstavy. Tím ale tragédie teprve začínají. Přibývají další mrtví a kolem rodiny spisovatele se vznáší dávné tajemství, které představuje klíč ke všemu, co se děje.
Paralelně je vyprávěn příběh z roku 1980 o transvestitovi a jeho malé dceři, kterou po smrti matky vychovává jen on. Holčička miluje tatínkovy šminky a kostýmy a zdánlivě si užívá bezstarostného dětství. Brutálně do něj ale zasahuje okolní svět, který vnímá jejího tatínka v ne právě nejzářivějších barvách.
Prolínáním obou dějových rovin se dostáváme k více méně uvěřitelnému rozluštění, které je pozornějšímu čtenáři zřejmé už někdy od poloviny knihy vybavené navíc „návodným“ titulem.
Kukačku můžeme brát jako lehčí oddechové čtení, byť jsou některé scény seversky ostré (mrtvé děti), ale také jako zajímavý exkurz do vývoje vnímání trans komunity na severu Evropy před čtyřiceti lety. Jako vždy jsou výborné popisy prostředí, až to člověka nutí najít si na internetu fotky, kde se ta, která scéna odehrává.
Co mne ale zaujalo, byl kritický pohled do nitra spisovatelské obce striktně rozdělené na „vysokou“ literaturu, která si může dělat nároky na nejprestižnější ocenění, a na „pokleslou“ literaturu, kam patří i autorčino alter ego Erika. Jejím prostřednictvím Camilla prozrazuje leccos ze svých myšlenek i pracovních postupů, což je nakonec to nejzajímavější, proč si jedenáctý návrat do Fjällbacky přečíst.
Naopak mne lehce zdržovaly a místy i iritovaly postranní linky Patrikových kolegů z policejní stanice, které děj občas silně rozmělňují. Možná by vydaly na samostatný příběh, jen je otázkou, zda by byl komerčně úspěšný.
Po výletech k příběhům „women power“ a spoluautorstvím mentalistických románů nejspíš dostala Läckberg od svého redakčního týmu příkaz napsat „sázku na jistotu“, aby se jí podařilo vrátit do středu zájmu svých čtenářů. O tom, že se zadání povedlo splnil, svědčí třeba i reakce na Kukačku v české Databázi knih Kukačka | Databáze knih (databazeknih.cz)
Na druhou stranu je otázka, zda by - po vzoru Agathy Christie a jejího Poirota a slečny Marplové - neměla i Camilla Läckberg rozjet paralelní detektivní sérii příběhů s jinými hrdiny. Protože tím by možná konečně zase chytila svěží vítr do svých autorských plachet.
