Článek
Pohřbívání předků je staré pomalu jako lidstvo samo. Díky pohřbům se o nich dozvídáme nejednu zajímavost a zároveň před námi vyvstávají nové otázky. Třeba, proč byl halštatský velmož pohřbený v Býčí skále v Moravském krasu na voze a ještě navíc obklopen dalšími 40 těly.
Každá kultura má svůj styl, jak se rozloučit se zesnulými. V Indii nebožtíky spálí a jejich popel nasypou do posvátné Gangy, v Mexiku s nimi slaví svátek Día de Muertos, kdy se živí převlékají a líčí za mrtvé, aby se rodina opět setkala, a v Tibetu pro změnu pořádají „nebeské pohřby“, kdy tělo nebožtíka uložené na skalní plošině doslova „roznesou“ supi.
V křesťanském světě se vžil zvyk ukládat zemřelé do země - nejprve v blízkosti kostela, později - jak se města rozrůstala, se stěhovaly i hřbitovy.
Jedním z takových „přestěhovaných“ je i dnes už nepoužívaný, ale dosud udržovaný Staroměstský hřbitov při kostele sv. Prokopa na Pražském předměstí v Českých Budějovicích. Pohřbívalo se sem během 19. století, než se město začalo rozšiřovat za své hradby a tudíž se přesouval zase dál i hřbitov. Tak vznikl současný hřbitov sv. Otýlie, kde jsou nejstarší hrobky z přelomu 19. a 20. století.
Ale zpátky na Staroměstský hřbitov. Ten není běžně přístupný, ale třeba v neděli, kdy je ve zdejším kostele mše, se za jeho zdi podívat můžete, ovšem prosím o dodržení určité piety. Kromě krásné a udržované hrobky biskupa Jana Valeriána Jirsíka, zakladatele prvního českojazyčného gymnázia v jihočeské metropoli, kterou najdete u vstupu do kostela, je tu celá řada pomníků a křížů.
Zvláštní místo má zarůstající litinový kříž, který je doslova symbolem toho, jak si příroda bere zpět, co jí patří. První dochovaný snímek je už ze 30 let minulého století a na něm je ještě většina pomníku viditelná. Postupně ale strom obrůstal kolem kříže a dnes - po bezmála sto letech už místo najdou jen ti, kteří ví, že tu podobná kuriozita je.
Pokud se na českobudějovický Staroměstský hřbitov vydáte, abyste kříž viděli na vlastní oči, hledejte na opačné straně kostela, než je hlavní vchod. A zkuste si přitom i přečíst, kdo tu leží v ostatních hrobech. Naši předkové totiž nebyli až tak skoupí na informace a kromě jména i data často přidali i informaci, čím se zesnulý zabýval během svého života. A občas je to vážně zajímavá četba.
Zdroje:
Fotografie z roku 1940 pochází z knihy Kapličky, sochy a křížky autorů M. Bindera a D. Kováře, vydané v edici Budějovický městopis, 2019
