Článek
Rod Schwarzenbergů patřil k nejuznávanějším v Rakousku-Uhersku a jeho historie sahala až do 12. století. Málokdo tuší, že do Čech se poprvé dostali už za Zikmunda Lucemburského, kdy měli v držení několik panství na západě království, ale trvale se tu usadili až v roce 1660.
Prvním místem, které obdrželi od císaře Leopolda I. Habsburského jako kompenzaci za finanční výpomoc, byla jihočeská Třeboň. A právě sem se Schwarzenbergové rozhodli - po zákazu císaře Josefa II. pohřbívat uvnitř měst - vracet i natrvalo. Jejich původní místo spočinutí bylo ve vídeňském augustiniánském klášteře, nově si zvolili poněkud skromnější kostel sv. Jiljí na břehu rybníka Svět, stranou dalších lidských obydlí.
Kostel sv. Jiljí u rybníka Svět - původní pohřebiště rodu před stavbou hrobky
Jeho krypta ale po čase přestala stačit a do hry se vrátila otázka, kam s rakvemi. Rozhodnutí padlo za vlády Jana Adolfa II. ze Schwarzenbergu a jeho podnikavé ženy Eleonory Marie rozené z Lichtensteinu. Když se manželé coby vyslanci rakouského císaře Františka Josefa I. zúčastnili korunovace anglické královny Viktorie, padl jim do oka nastupující historismus se zřetelnou inspirací v gotice. Proto si jej vybrali nejen pro přebudování zámku Hluboká nad Vltavou, ale i jako styl, v němž bude navržena jejich nová rodová hrobka.
Stavbu navrhl uznávaný vídeňský architekt Friedrich von Schmidt a její realizaci dostal v roce 1874 na starosti schwarzenberský stavitel Franz Damasus Deworecky, který se nejdřív musel technicky vypořádat s prosakováním spodní vody. Počínal si tak dobře, že krypta pod úrovní okolního terénu, kde jsou rakve uloženy, dodnes nemá problémy s vlhkostí.
Samotná stavba zabrala jen 3 roky, takže už v červnu 1877 mohla být vysvěcena arcibiskupem Bedřichem ze Schwarzenbergu. Kromě starších rakví přenesených z kostela sv. Jiljí tu byli mezi lety 1877 - 1939 ukládáni další příslušníci roku, až na jednu výjimku.
Tou se stalo jedno z devíti dětí Jana Nepomuka II., princ Edmund. Rodák z Českého Krumlova, kde přišel na svět v září 1897, se zprvu jevil jako bezproblémové dítě. Po absolvování Obecní školy Františka Josefa I. v Českých Budějovicích postoupil na Skotské gymnázium ve Vídni, aby později přešel na římskokatolické gymnázium Kollegium Kalksburg, kde v roce 1915 také odmaturoval.
Vzápětí - jako řada jeho vrstevníků - nastoupil coby jednoroční dobrovolník k jízdní dělostřelecké divizi a poté se účastnil bojů jako průzkumník v zákopech na volyňské frontě 1. světové války. Odtud byl převelen do Turecka, kde prožil i vyhlášení míru.
Právě během válečné zkušenosti se s mladým mužem udála změna, která předurčila jeho další osudy. I když se po válce vrací ke studiu a nastupuje na německou techniku v Praze, jeho zájem patří už spíš krásám života.
Mladá Československá republika razantně zabouchla dveře za mocnářstvím a privilegiem urozených, a to nejen zrušením šlechtických titulů, ale i rozsáhlou pozemkovou reformou, při které přišli o velkou část svého majetku také Schwarzenbergové. Což ovšem neznamená, že by okamžitě zchudli. Edmund získal od otce nemovitý majetek - 109 hektarů v hodnotě 500 000 korun. Pronajal si byt v Praze a od rodičů měl na měsíční náklady 5 000 korun, což znamenalo zajištění pro vcelku pohodlný studentský život.
Jenže to by princ nesměl rád hrát karty. Při jediném večírku se mu podařilo prohrát s hrabětem Vilémem Kolowratem závratnou sumu 700 000 korun. Sice se mu podařilo uhradit 80 000, ale na zbytek částky vystavil soupeři směnku. Podařilo se mu půjčit si část peněz u bank, ale postupně se dostal do spirály úvěrů, až mu nezbylo než se přiznat otci.
Kníže Jan Nepomuk II. přistoupil k radikálnímu řešení a nechal svého právního zástupce publikovat v Národních listech 19.2. 1923: Prohlašuji jménem svého mandanta pana Jana Schwarzenberga, velkostatkáře na Hluboké, že on za svého syna pana Edmunda Schwarzenberga nebude plniti žádných závazků ať už jsou jakéhokoliv druhu.“
Posledním pohřbeným do třeboňské hrobky byl v srpnu 1939 Edmundův otec Jan Nepomuk II.
A to byla pro mladíka pořádná rána, zvlášť, když mu navíc byla snížená měsíční apanáž „jen“ na 3.000 korun. Protože byl v té době stále ještě studentem 4. ročníku Pražské techniky, rozhodl se rodiče zažalovat o povinnost vyživovat jej, ale soud prohrál.
Aby toho nebylo málo, zamiloval se Edmund dva roky před tím do Marie Pourové, sboristky německého divadla v Praze, a neopatrně jí slíbil manželství. Dnes věc banální, ale před sto lety měla svou váhu, která se dala vymáhat i soudně.
Princovi rodiče se snažili románek překazit tím, že odeslali syna na studia do Anglie, a dokonce jej nechali sledovat soukromým detektivem. Zároveň se snažili zjistit co možná nejvíc z minulosti Marie, aby ji Edmundovi dokázali vymluvit. Jenže Marie byla chytrá a intrika k jejímu zdiskreditování, kdy ji měl po dobu princovy nepřítomnosti zvát na schůzky jiný muž, se nepodařila.
Marie pocházela z chudých poměrů a vidina vdavek za urozeného a bohatého ženicha pro ni i její rodinu představovala příliš silné lákadlo, aby se jej hodlala dobrovolně vzdát. Milenci se sešli po několika měsících odloučení v červenci 1923 a rovnou uzavřeli sňatek v kostele sv. Štěpána v Praze. Nepomohla ani předchozí cesta Edmundovy matky do Anglie, kde svému neznámému potomkovi nabídla uhrazení všech dluhů, pokud se dívky dobrovolně zřekne a zůstane v Cambridge až do konce svých studií.
Pomocí právníků došlo po sňatku k dohodě, že se princ vzdá svého titulu i dědických nároků za jednorázovou úhradu 1.000.000 korun. Nadále měl už vystupovat jen jako Edmund Černov a žít s rodinou, která se mezitím rozrostla o dceru Marii Annu, v Chebu. Manželství se ale rozpadlo po čtyřech letech z důvodu odcizení a nedostatku financí.
Edmund se vrátil do Prahy, kde žil v hotelu Palais Passage na Václavském náměstí. Aby měl na pokrytí výloh, začal prodávat pod cenou vzácné lovecké pušky a další vybavení. Po specializovaném psychiatrickém vyšetření byl částečně zbaven svéprávnosti a byl mu přidělen opatrovník.
Pamětní deska na Edmunda ve Schwarzenberské hrobce
Rodiče učinili ještě jeden pokus o záchranu svého syna. Pronajali mu v roce 1930 na 100 let v africké Mombase farmu Kiharaka na pěstování bavlny a sisálu a poslali jej tam v doprovodu opatrovníka, plukovníka Steina a jeho syna.
Zpočátku se zdálo, že Edmundovi změna prostředí pomohla, dokonce se začal učit místní jazyk. Jenže pak se nakazil malárií. Toužil se ještě jednou vrátit domů, proto se těsně před Vánocemi 1932 nalodil na parník Wangoni plující do Hamburku. Během pár dnů se ale jeho zdravotní stav podstatně zhoršil, až 25. prosince zemřel. Z obavy o nákazu dalších cestujících se kapitán lodi rozhodl pro bezprostřední pohřeb do moře, což bylo také během pár hodin vykonáno.
Až Edmundův skon přiměl rodiče odpustit synovi jeho eskapády. Zatímco jeho bývalá manželka nebyla u Schwarzenbergů nikdy vítaná, malá Marie Anna se stala jejich oblíbenou vnučkou, které hradili nejen všechny potřeby, ale i vzdělání ve švýcarském penzionátu, kde studovala během druhé světové války. Pak se její stopy z rodové historie vytrácí.
Symbolem odpuštění je Edmundova pamětní deska umístěná ve Schwarzenberské hrobce přímo u rakve jeho otce Jana Nepomuka II., který tu byl v roce 1939 pohřben jako poslední. Je na ní uveden i odebraný a posmrtně navrácený titul „princ Schwarzenberg“.
Pro další informace:
Pavel Míka: Edmund Schwarzenberg a krize šlechtické společnosti v meziválečném období, 1918-1939 130363436.pdf
