Článek
Pro později narozené připomenu, že začátek listopadu patřil oslavě Velké říjnové socialistické revoluce (paradox v dataci je dán odlišným kalendářem od zbytku Evropy) a to se promítalo i do skladby dětských Večerníčků. Když to náhodou vyšlo na „Jen počkej zajíci“, nemohla jsem si stěžovat, ale běda, když se objevily uvědomělé a taky pořádně nudné příběhy typu - vnuk hrdiny hledá po celém Sovětském svazu dědečka, a pak se vrátí k babičce do zapadlé, ale malebné sibiřské vísky, po řece na obrovské lodi pojmenované po dědečkovi, který padl ve Velké vlastenecké válce.
Ještě víc jsem nesnášela pohádky hrané, na které jsme pravidelně chodili do kina s družinou. Odkojeni milými a vtipnými Třemi oříšky pro Popelku nebo Pyšnou princeznou, jsme se strachem a údivem sledovali maxipavouky, zlé čaroděje a nepřející bojary. Ještěže promítač byl tak trochu psycholog a na konci nám vždycky pustil pro zlepšení nálady nějakou grotesku s Chaplinem nebo Lauerem a Hardym.
Jediná ruská pohádka, která vlastně u nás měla úspěch, byť trochu zparodovaný, byl vlastně Mrazík - a ani tomu jsem na chuť nepřišla. Uznávám sice krásu ruské přírody a nepřekonatelného Františka Filipovského namlouvající transgender čarodějnici (vida, jak byli soudruzi výjimečně prozíraví, když do ženské role obsadili muže), ale jinak mne pohádka vysloveně štvala rádoby poučkami o zlé sestře, moudrém Mrazíkovi i vypočítavém dědečkovi Hříbečkovi, o obrácení zpupného Ivana ani nemluvě.
Když se nad ruskými pohádkami (kromě filmových jsem několikrát četla i kdysi populární Krásu nesmírnou) zamýšlím dneska, marně v nich hledám něco lidsky milého a pozitivního. Hodně se v nich řeší strach (Kostěj nejsmrtelný) i hrubost. Je otázkou, jestli děti, které dnes na východě vyrůstají, si z nich dovedou načerpat něco pozitivního, nebo je to spíš utvrzuje v přesvědčení, že okolní svět je zlý a ony v něm obstojí jen tak, že budou ještě zlejší.
Přála bych jim - a potažmo i nám - aby budoucnost zdaleka nevypadala tak zlověstně, jako v ruských pohádkách…
