Článek
Právě týden před tím - 22. června 1941 - vkráčela německá armáda téměř bez odporu na území Sovětského svazu a postupovala rychle k Moskvě. Pomáhala jí při tom i Rychlá skupina složená z vojáků Slovenského štátu o počtu cca 3500 mužů.
Třiadvacetiletý elegantní fešák, šéfredaktor kulturně-osvětového časopisu Prednášateľ, který vydávala od roku 1940 Ústřední osvětová komise v Bratislavě, měl ale úplně jiné starosti, než jít hrdinně bojovat na východní frontu.
Valerián Čunderlík se narodil do prominentní banskobystrické rodiny jako jediné a o to vytouženější dítě, krátce poté se s ním rodiče přestěhovali do Bratislavy. Pro jejich syna nebylo nic dost dobré, takže z něj vyrostl sice sebevědomý, ale také pořádně arogantní mladý muž, který se ochotně podvolil novému režimu po roce 1939 a dal se mu do služeb.
Nikdy jej nepřitahovaly krásné ženy, které by byly ochotné si s ním vyjít. On naopak toužil po takové dívce, kterou by mohl absolutně ovládat. Když navštěvoval kurz těsnopisu, všiml si o něco starší, poměrně zakřiknuté učitelky z venkova a rozhodl se, že to bude pro něj ta pravá.
Annu Smutnou ze Zohora doma věřící rodiče přísně hlídali. Když ji pohledný spolužák pozval na konci kurzu na kávu, plaše odmítla a odjela vlakem domů. Netušila, že Valerián si od organizátora vyžádá její adresu a začne jí psát romantické dopisy a posílat básně.
Dívka se do něžného básníka zamilovala a na jeho radu doma oznámila, že byla přijata do dalšího vzdělávacího kurzu a musí opět dojíždět do Bratislavy. Z tajných vycházek a návštěv kin, galerií nebo kaváren se postupně vykrystalizoval pokřivený vztah. Valerián vyžadoval od partnerky absolutní poslušnost a naprosté podvolení, což víceméně zapadalo i do volání nacistického a ĺuďáckého narativu, že muž tvoří dějiny a žena mu věrně a bez odmlouvání stojí po boku, rodí děti a vychovává je ve stejné ideologii.
Jenže podvolení v představách Valeriána mělo čím dál sadističtější podobu. Jednou při tanci třeba Anně nařídil, aby udeřila dalšího muže na parketu. Když to vykonala, osobně jí za to zfackoval a křičel na ní před celým sálem, že tak se přece nesmí chovat.
Annina matka si všimla nejen stop po násilí, ale i čím dál zamlklejší povahy své dcery. Po vzájemné dohodě ji zavírala doma, jenže Anně se podařilo několikrát utéct, touha vidět Valeriána byla silnější. Ten zareagoval dvěma činy. Nejprve odvedl silně věřící Annu do kostela a nechal ji složit jím sepsanou přísahu, kde mu slibovala, že se nikdy nevdá ani nebude mít dítě, ovšem pokud otěhotní s ním, vezme si sama život a za otce označí jiného muže. Sám jí slíbil pouze věrnost.
Druhým skutkem bylo, když Annu přinutil, aby si za vlastní úspory koupila břitvu a tou po návratu domů zabila svou matku. Anna mu to sice slíbila, ale když mělo dojít na čin, nedokázala to. Navíc se rozhodla, že ho opustí.
Valerián ji donutil koupit ještě jednu břitvu a nasedl s ní do vlaku do Trnavy. Během cesty ale na jedné stanici vystoupili a Valerián nařídil Anně, aby napsala dopis na rozloučenou. Poté pokračovali v cestě, kterou přerušili na stanici Veľké Kostoľany uprostřed polí. Tady se Valerián pokusil Annu nejprve nechat přejet vlakem, což se mu díky dívčině duchapřítomnosti nepodařilo.
Proto s ní svedl boj v žitném poli, při kterém jí pořezal ruce, aby se nemohla bránit a následně jí zavraždil. Během vyšetřování tvrdil, že dívku našel náhodou a že před jeho očima spáchala sebevraždu, což se po nálezu básní plných krvavých obrazů a pornosnímků obou aktérů v jeho bratislavském bytě jevilo jako krajně nepravděpodobné.
Propaganda Slovenského štátu, na které se podílel i Valerián Čunderlík
Ve prospěch Valeriána zasáhli jeho rodiče a vlivní přátelé z ĺudácké strany, takže případ byl uzavřen jen jako sebevražda. Proti Anně svědčilo to, že se kvůli milenci zadlužila a navíc ještě pro něj ukradla i peníze ze školního fondu. Po odchodu z vazby navíc Valerián zažaloval své vyšetřovatele za zničení dobré pověsti a soud vyhrál.
Když ale stejný pachatel figuroval o rok později v případu, kde se pro změnu snažil další dívku zabít tím, že jí donutil ležet několik hodin v mrazu na sněhu, už se soud rozhodl přihlédnout k minulému činu a odsoudil jej na 25 let vězení. Vyšetřující dokonce dohledávali v případech sebevražd mladých žen z minulých let, zda u nich Čunderlík nefiguroval také, ale nic dalšího už se mu prokázat nepodařilo.
Tentokrát nahrál pachateli konec války, kdy se mu podařilo z vězení uprchnout před příchodem fronty a stát pak měl jiné starosti, než jej znovu dohledávat. O jeho případu by se možná ani nevědělo, nebýt článku, který v roce 1949 vyšel v kriminalistické revue. V ní celé vyšetřování popsal jeden z detektivních inspektorů. Originální spis se nedochoval, patrně se někdo z Čunderlíkových známých postaral, aby zmizel.
V padesátých letech převlékl Valerián ideologický kabát a publikoval oslavné básně na Stalina a komunisty, ale ani to mu nebránilo v dalších zločinech. Celkem byl 4× souzený pro násilné útoky na ženy, dokonce měl i nařízenou ústavní psychiatrickou léčbu, když mu odborníci diagnostikovali výrazné sadistické sklony a nutkání ubližovat ženám.
Jeho „modus operandi“ byl pokaždé stejný - zaměřil se na nepříliš pohlednou ženu, začal se jí galantně dvořit a postupně si ji doslova omotal kolem prstu. Poté ji začal vydírat a neustále zvyšoval hranici týrání, ale nikdy už se nedostal až do fáze smrti partnerky.
I přesto, co prováděl, se mu podařilo dvakrát oženit a dokonce měl i potomka. V Bratislavě byl v té době poměrně známou figurkou. Se svou druhou, výrazně mladší manželkou žádal během 70. let několikrát o možnost legálního vystěhování do zahraničí, ale souhlas dostal až v roce 1980. Šířil o sobě narativ, že patřil k perzekuovanému disentu, ale života v Německu si moc neužil, zemřel už v srpnu 1981. Jeho žena se později vrátila na Slovensko a žádala pro sebe i pro něj status účastníků 3. odboje, nebyla však úspěšná.
Možná by se na činy Valeriána Čunderlíka už dávno zapomnělo, kdyby se k nim nevrátili scénáristé oblíbeného televizního seriálu Dunaj, k vašim službám (obdoba českého seriálu Zlatá labuť). Ti si do některých dílů příběhu odehrávajícího se během let Slovenského štátu „vypůjčili“ postavu bonvivána se sklony k sado-maso hrátkám a následně i vraha, jen ho překřtili na Valeriána Furdeka.
Po stopách skutečného Čunderlíka se vydal spisovatel a novinář Dušan Mikušovič, který pátral v archivech v Bratislavě, v Praze, v psychiatrické léčebně v Kremnici, vězeňském archivu v Trnavě, v knihovnách i dobových novinách a dokonce se spojil i se synovcem jedné z obětí, který měl ručně psanou výpověď vyšetřovatele Anniny vraždy.
Podařilo se mu vystavět plastický obraz muže, který si myslel, že všechny okouzlí svým šarmem a nemůže se mu nic stát, i svědectví o době, ve které žil.
Pro další informace:
Dušan Mikušovič: Sadista Valerian Čunderlík, N Press, 2026
