Článek
Nebyl to ale žádný sousedský potlach, při kterém by se v hospůdce vzpomínalo, jak ta naše babi Máňa odhodila hůlku a běžela přes celou náves, když zazněl pokyn „Akce“.
Regulérní prodej vstupenek na festival Slunce, seno 40, kam bylo možno vstoupit po uhrazení minimálně 399 Kč, hlásil, že je všech 6 000 míst předem vyprodaných a k Hošticím pod šumavskými vrchy se valily v sobotu 6. července proudy nadšenců všech generací.
Mladí i staří v předbouřkovém vedru absolvovali po zaparkování vozů na přilehlých loukách setkání s režisérem Troškou a několika málo ještě žijícími představiteli hlavních rolí. Nechyběli Evík Jaroslavy Kretschmerové, Václav Broňka Černého či Šimon Pavla Kikinčuka.
Při pohledu na celorodinné výpravy čítající 3 až 4 generace je celkem opodstatněná otázka, co je na letní komedii ze socialistické vesnice a JZD i po letech tak přitažlivého, aby se zájemci trmáceli mnohdy desítky a někteří dokonce i stovky kilometrů na místo, kde se kdysi třikrát natáčelo.
Obhroublý humor „po našem“ ještě v prvním díle korunovaly celkem obstojné herecké výkony, které kromě hlavních hvězd překvapivě podávali i místní naturščikové z řad Troškovic sousedů.
Bytelná komediální herečka Helena Růžičková představovala tak nějak samu sebe, byť přesazenou do letité chalupy, kde se starala o drzou dospívající dceru s outěžkem a manžela s věčně zavánějícíma nohama a lahváčem v ruce - v podání dodnes nedoceněného Stanislava Třísky. Do povedené rodinky patřil i malý synek trávící nenáviděné králíky anilinovými barvičkami a středně senilní babička na pojízdné posteli, kterou geniálně „vystřihla“ Erna Červená.
Za co si Zdeněk Troška zaslouží i po letech velkou pochvalu, je návrat Jiřiny Jiráskové v roli paní řídící do českého filmu, kde tou dobou nebyla pro své protirežimní výroky právě vítána a obsazována.
Jinak je ale na režijním vedení Slunce, seno, jahody vidět, že čerstvý třicátník měl spoustu ambicí, ale chyběla mu ještě pevná ruka 100% profíka. Některé scény proto zůstaly jen zlehka vypointovány, další šly tak nějak do ztracena.
Bohužel laťka se snižovala s každým dalším pokračováním. To, co ve Slunce, seno a pár facek mohlo působit jako parodie na crazy komedii, se ve třetím, už polistopadovém díle Slunce, seno, erotika změnilo v pokřivené zrcadlo 90. let, kdy si chtěl každý vyzkoušet „ten kapitalismus a moře“. Jen není natočené s takovým nadčasovým nadhledem jako Dědictví Věry Chytilové, jehož sarkastická genialita se projevuje o to výrazněji, oč jsme od časů fialových sak vzdálenější.
Třetí pokračování hoštické ságy sice ve své době nebylo tím nejhorším, co mohli diváci v kinech vidět (kdo někdy omylem zhlédl filmy jako Divoké pivo nebo Trhala fialky dynamitem, potvrdí), ale že by se jednalo o adepta do zlatého fondu českého filmu se také tvrdit nedá.
Slunce, seno, jahody je dnes spíš takovým retro silvestrovským programem, když se otvírá několikátá láhev vína nebo čepuje x-tý půllitr a dotyční si s hurónským smíchem dopředu napovídají, která hláška přijde pak. A že se jich ve filmu s 83minutovou délkou najde dost.
To, co následovalo po Senách, bylo mnohem smutnější. Míním tím sice dlouhou, ale film od filmu upadající kvalitu Troškových filmů. Ačkoliv začínal slibně temným Pokladem hraběte Chamaré a pohádkou O princezně Jasněnce a létajícím ševci, postupně se propracoval přes další pohádky kolísavé kvality, „prokletou“ Andělskou tvář a Kameňáky až do absurdit typu Babovřesky, Strašidla či Doktor od jezera hrochů.
Je mi - při pohledu na Troškovu filmografii - poměrně líto, že se z ambiciózního klučiny s láskou ke knihám a studujícího ve Francii, kde přičichl k vrcholné filmařině, stal „jen“ nádeníkem filmové branže a vypravěčem košilatých historek z natáčení.
Pořád mám pocit, že jde v jeho případě o těžce promarněný potenciál, který mohl zazářit intenzivněji. Mnohé o tom napověděly jeho operní a muzikálové režie - mj. Rusalky, Hamleta, Čarostřelce či Carmen.
Uzavření dlouhé Troškovy kariéry je víc než symbolické - v domácím prostředí rodných Hoštic a s tisícovkami Blažen, Venců, Konopnic a dalších hrdinů z lidu, kterým stačí, aby se po dvacáté zasmáli stejným „vtipům“, jako když farář Otík dostal ránu elektřinou při zdolávání ohradníku.
