Článek
I když jsem osobně neprožila šok z 21. srpna 1968, díky vzpomínkám členů rodiny a jejich známých jsem si celkem udělala plastický obrázek o tom, jak byli zaskočení, rozzlobení, vystrašení a hlavně po pár dnech znechucení tím, když čeští zástupci v Moskvě „posvětili“ vstup pěti tzv. bratrských vojsk na naše území. Jen ze spolužáků mých rodičů odešlo v té době do zahraničí dohromady 15 mladých lidí a trvalo roky, než se mohli legálně vrátit.
Opravdu jsem si ten pocit ale prožila až vloni v kině při sledování filmu Vlny. Ani režisér Jiří Mádl sice okupaci neprožil, ale přesně se mu podařilo vystihnout všechnu tu frustraci, kterou mlčící většina musela vstřebat až do hořkého konce. Tím byly prověrkové komise na každém pracovišti, kde se jeden každý musel za sebe „vyznat“, zda s okupací souhlasí nebo ne. Pokud se rozhodl pro „NE“, znamenalo to v lepším případě přeřazení na horší práci, v horším rovnou vyhazov.
Ne nadarmo se ve světě tehdy říkalo, že v Československu si kotelníci čtou Voltaira či Vergila v originále. Často totiž kotle obsluhovali doktoři práv, inženýři či filozofové, protože soudruzi jim jinou práci nedali a bez razítka v občanském průkazu, že jsou zaměstnaní, by jim hrozil soud za příživnictví. Pracovat totiž v ČSSR musel povinně ze zákona každý.
O povinné ruštině pro děti od 10 let ani nemluvě. Každý Čech se přece musel domluvit jazykem nejbratrsštějšího národa na světě. Sice těch celkem osmi let s azbukou nelituji, zvlášť dneska, kdy je dobré „slyšet na vlastní uši“ jak to s námi Moskva myslí, když nás, coby součást „kolektivního Západu“ prohlašuje za „vragy“ neboli nepřátele. Bohužel jsme podle Ruska s nimi ve válce, jen my jsme si toho zatím nějak nestihli na 100% všimnout. Nebo se spíš tváříme, že to neslyšíme?
O to víc mne zaráží, že do nadcházejících voleb jdou některá uskupení a strany s výzvou po referendu o vystoupení z EU a NATO. Je to jako sedět na skluzavce nad rozžhavenou lávou a hecovat se, jestli do ní sjedeme nebo ne. Mě se zdá odpověď na takovou otázku jasná, ale zjišťuji, že „plíživé okupaci“ ruské propagandy vyslovované českými ústy naslouchá pořád docela dost voličů, na které už je asi té svobody moc a přejí si „přitáhnout otěže“.
Pevně doufám, že těch, co si naopak svobody váží, se v prvním říjnovém víkendu najde víc. Už jen pro památku našich mám a tátů, kteří se před 57 lety rozhodli nikam neodcházet, a pak za to zaplatili ztrátou snů a iluzí během dalších 21 znormalizovaných let. A hlavně pro naději vlastních dětí, že jim se nic podobného nestane.
Že nemluvím do větru ukazuje situace na Slovensku, které je ve vleku Ruska bohužel už mnohem dál. Ročně odtud odchází stovky nejlepších maturantů do zahraničí nejen za vzděláním, ale hlavně za perspektivou svobodného života. Zpátky domů se jich nevrací ani 40 %.
Pro další informace:
