Článek
Řekne-li se pivoňka, má většina i naprostých zahradnických analfabetů jasno. To je ta kráska, která rozkvétá na přelomu jara a léta v nejedné evropské zahradě.
Už méně je ale těch, co správně určí zemi jejího původu. Neobjevila se ani v Evropě a nepřišla ani z Ameriky. Jejím původním domovem je totiž vzdálený cíp východní Asie, kde svými křehkými okvětními lístky okouzloval už císaře z dynastie Chan. To se u nás zrovna začal počítat nový letopočet od Krista, takže nejstarší známé prababičky dnešních krásek jsou lidstvu známy více než 2 000 let.
Že není pivoňka jako pivoňka značí fakt, že v běžném zahradničení rozeznáváme hned dva druhy - bylinnou, která se každou zimu stahuje pod zem, aby na jaře opět vyrašila do plné krásy - a křovitou, která naopak zůstává v podobě opadavého keříku po celý rok „na vzduchu“.
Křovité mají tu výhodu, že nakvétají dřív, ale na jejich půvab si musíte pár let počkat - ta moje poprvé rozkvetla až 4 roky po zasazení, zato se pravidelně odměňuje za slunečné stanoviště a propustkou půdu záplavou červenobílých květů - některé jsou žíhané, jiné čistě červené, ale kupodivu žádný nikdy nebyl jenom bílý. Než se křovitá pivoňka pořádně rozroste, musí dostat čas - klidně i deset let. Nejkrásnější jsou květy přímo v zahradě, kde vydrží přibližně dva týdny. Po uříznutí do vázy se rychle rozvinou, ale během 2-3 dnů je po parádě.
Bylinné pivoňky mají také rády slunce i propustnější zem. Stejně jako křovité si pomalu zvykají na nové stanoviště a prvních květů se můžete dočkat za 2-3 roky. Zato pak vás odmění náručí plnou úchvatných květenství. Je dobré svázat všechny stvoly k sobě provázkem, aby - zvlášť pokud prší - neklonily těžké květy k zemi. Pokud chcete, aby vykvetla i menší poupata, je dobré hlavní květ odstranit a dát šanci taky jeho „bratříčkům“.
Půvab pivoněk je téměř nekonečný - existují jak jednoduché květy s jednou řadou okvětních lístků a buď stejnobarevným, nebo naopak barevně odlišeným středem, nebo květy složené z velkého množství velkých okvětních lístků. Volit lze mezi tradiční bílou, světle či sytě růžovou nebo temně purpurovou. Ale v posledních letech se objevuje i spousta „netradičních“ odrůd - třeba lososová nebo žlutá.
Původní pivoňky se ale nepěstovaly pro krásu - to ostatně prozrazuje i jejich celý název „pivoňka lékařská“. Jako první se jim v Evropě věnovali ve svých bylinných zahradách uprostřed rajských dvorů mniši a jeptišky. Ti pivoňky používali i podle Wikipedie k léčení žaludečních křečí a problémů při vyměšování, možná i pro léčbu „královské nemoci“ známé jako dna. Jen to při jejich dávkování nikdo nesměl moc přehnat, jinak se z pomocníka mohl stát klidně i zabiják. Pivoňka má v sobě totiž ve vyšší koncentraci člověku jedovaté látky.
V současnosti se při léčbě používá pivoňkových lístků jen výjimečně. Zato jsou oblíbenou součástí celé řady moderních parfémů, kde hrají prim hlavně ve střední části vůně, tak zvaném „srdci“.
Protože jsem slíbila i nějaká ta tajemství, tady jsou. Největšími milovníky pivoněk jsou jednoznačně mravenci. Pokud si je tedy nechcete přinést s sebou domů, udělejte si při řezání květů trochu čas, pro kytici si zvolte jen lehce rozvitá poupata a opakovaně zmatené mravence z květů vyklepejte.
Jestli vás čínská agentka okouzlila, pořádně si rozmyslete, kam ji vysadíte a počítejte s tím, že po zakořenění bude kolem sebe potřebovat prostor o velikosti minimálně 1,5 metru do všech stran. Na výšku mívá bylinná pivoňka cca 1 metr, křovitá klidně může dorůst i do 2 metrů.
A na závěr poslední varování - téhle krásky se hned tak nezbavíte. Vyznačuje se dlouhověkostí a klidně se z ní můžou za pár desítek let těšit i vaše pravnoučata. Zvlášť to platí pro křovitou variantu. V její původní domovině jsou totiž známy případy, že některé keře se dožily i více než 200 let.
Více se o pivoňkách a jejich účincích dozvíte třeba tady:Je pivoňka lékařská opravdu léčivá? A na co si dát pozor (bylinkopedie.cz)
