Článek
Naposledy se ve velkém mělo stávkovat za práva zaměstnanců 27. listopadu 2023, což byla tzv. „ukradená učitelská stávka“. Tehdy chtěli protestovat hlavně školské odbory, ale najednou se k nim přidal kde kdo pod vedením hlavního odboráře a v té době také kandidáta na prezidentský úřad Josefa Středuly.
Kdo čekal totální „vypnutí“ společnosti, jak k tomu v Čechách (a na Slovensku, když jsme byli ještě jeden společný stát) došlo naposledy shodou náhod také 27. listopadu, ale v roce 1989, mohl se cítit zklamaný.
Generální stávka roku 2023 nebyla až tak generální, dokonce i v řadě škol se nakonec učilo vesele dál. Z celého protestu zbyla pachuť promarněného momentu, který posloužil hlavně ke zviditelnění před prezidentskou volbou.
Jak vysoce „oblíbené“ jsou u nás odbory ukázala i nevalná predikce výsledku Josefa Středuly před prvním kolem volby v řádu nízkých jednotek procent, což on tehdy vyhodnotil poměrně svérázně - odstoupením a výzvou, aby „jeho“ podporovatelé dali hlas pravicově orientované ekonomce Danuši Nerudové. Docela slušný kotrmelec v hodnotovém nastavení, který českým odborům už tak nijak vysokou reputaci o moc nevylepšil, spíš naopak.
Ale byly časy, kdy mělo odborové hnutí mnohem důležitější roli, než dělat pouhou kulisu, a díky tomu mělo i mnohem větší sílu. Myslím tím přelom 19. a 20. století, kdy většina manuálně pracujících dělníků hledala zastání, aby dostala slušnou mzdu, nemusela pracovat víc než 12 hodin denně a měla jakousi jistotu, že ze dne na den nepřijde o práci.
Hlavně v období krize na přelomu 20. a 30. let minulého století sehrály odbory velkou roli. Kdo tehdy nebyl v odborech a přišel o práci, nedostal téměř řádnou podporu. Jeho prozíravější kolegové, kteří přispívali do odborových fondů, v případě, že se stali nezaměstnanými, mohli počítat s tím, že jim byla vyplácena alespoň taková pomoc, aby se jejich rodinám povedlo přežít nejhorší.
S masivním odborovým hnutím po roce 1945 a zejména po znárodnění většiny fabrik, kdy bylo „dobojováno“, si většina pamětníků spojuje hlavně dva benefity - čokoládovou kolekci pro děti na Vánoce a hromadné dovolené zastřešené Revolučním odborovým hnutím (ROH).
Pokud patříte k mladším generacím, podívejte se na komedie Anděl na horách a Anděl na dovolené, jak takové odměňování zasloužilých pracantů vypadalo. Mimochodem to, že jezdili pracující oddechovat bez rodin, měl být nový trend, který ale po pár letech musel být změněn ve prospěch rodinných dovolených. O samotě chtěl jezdit opravdu jen málokdo.
Zatímco za socialismu se do odborů, které za vlády „dělníků a rolníků“ naprosto ztratily svůj revoluční význam ochrany práv zaměstnanců, vstupovalo bez odmlouvání (včetně placení příspěvku ROH), po změně režimu se i setrvání v odborech stalo zcela dobrovolným.
O to, aby si vrátily ztracený kredit nekompromisního zastánce práv pracujících a rovnocenného partnera vlády a zaměstnavatelů, se musely odbory zasloužit zase samy, ale ne vždy se jim to během uplynulých 35 let dařilo. Na rovinu, spíš míň než víc.
S odbory jsem (zatím) přišla do kontaktu ve dvou zaměstnáních. Poprvé hned jako čerstvý absolvent ve zprivatizovaném médiu, kde šéf odborů jen přitakával ředitelce, když se na příkaz majitele zbavovala části kolegů kvůli úsporám na platech. Pokud se za ně dotyčný šéf odborů pral, tak možná někde v soukromí, ale pochybuji. Na poradě všech zaměstnanců jen submisivně stál se sklopenou hlavou a nezastal se nikoho.
Podruhé jsem jen nevěřícně sledovala, jak si šéf odborů nárokuje na poslední chvíli větší počet volných vstupenek na „celozávodní“ ples, samozřejmě na ta nejlepší místa. Přiznám se, že mě tehdy pěkně naštval, jeho nekompromisní žádost mi zcela rozhodila do té doby vyrovnaný plesový rozpočet. Vedení se přiklonilo na jeho stranu, byť mi do té doby zdůrazňovalo, jak se chystaná merenda musí „sama zaplatit“. Sakra rychle jsem potom musela hledat, jak několikatisícovou díru v „má dáti-dal“ zalepit.
Tolik k mým ne úplně pozitivním zkušenostem s odbory. Od té doby jsem s nimi naštěstí do styku nepřišla. Až když jsem v minulých dnech opět poslouchala výroky páně Středuly, jak se mu nelíbí zamýšlené úpravy v zákoníku práce a hodlá zase po čase svolávat generální stávku, mne poprvé v životě napadlo se podívat na stránky jím vedené Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS).
Zajímalo mne, zda tam třeba mají konkrétní rady pro zaměstnance 50+, kteří přijdou o práci a nedaří se jim najít novou. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, nic jsem nenašla. Zato jsem narazila na pozvánky na webináře, třeba na téma „Základy kolektivního vyjednávání“, „Základní práva a povinnosti odborových organizací“ nebo „Řešení nejčastějších příkladů porušování práv zaměstnanců“. Mělo to jeden háček - všechny byly z loňského roku. Pro ten letošní byla příslušná kolonka úplně prázdná. Není nic ilustrativnějšího.
Možná patříte k těm, kterým odbory pomáhají, zvlášť pracujete-li ve velké továrně typu mladoboleslavská Škoda, pak klobouk před jejich prací dolů. Myslím ale, že pro většinu společnosti už je to spíš historicky přežitá organizace, která ne a ne najít ve 21. století dostatečně smysluplné uplatnění.
Takže slyším-li jak pan Středula opět svolávat generální stávku, počítám, že to žádný masový dopad mít nebude a tudíž zůstávám naprosto v klidu.
Pro další informace:
