Článek
Přestože přelom 19. a 20. století byl ve znamení zakládání tělovýchovných spolků, počítalo se spíš s tím, že jde o záležitost primárně pro chlapce a muže. Kdo kdy viděl, aby ženy v dlouhých sukních sportovaly?
Jízda na kole byla provázena pověrou, že vede k neplodnosti, a převlékání žen do plavek? Přece se nebudou vystavovat pohledům cizích mužů? Pak ale přišla tragédie, která osudově změnila názor společnosti na ženy a plavání.
Stal se jí požár na kolesovém parníku General Slocum pojmenovaném po hrdinovi občanské války a pozdějším kongresmanovi Henrym Warnerovi Slocumovi. Na rozdíl od pozdější, svými důsledky srovnatelné nehody Titanicu ve vlnách Atlantiku a daleko od pobřeží, se Generál Slocum plavil přímo na očích - po East Side River v New Yorku.
Na třípatrový bílý parník z dubového dřeva, který měl kapacitu 2.500 cestujících, se 15. června 1904 nalodilo 1331 členů Evangelické luteránské církve svatého Marka a jejich známých, aby absolvovali tradiční, už 17. výletní plavbu na piknik oslavující konec školního roku. Proto byla většina osazenstva tvořena převážně ženami a dětmi pocházejícími z německé přistěhovalecké komunity z tzv. Malého Německa, newyorské čtvrti v Lower East Side.
Na palubě byla skvělá nálada, kterou podporovala ještě kapela vyhrávající oblíbené německé šlágry. Loď řídil zkušený, dvaašedesátiletý kapitán William Van Schaick.
Krátce po vyplutí začal v nákladovém prostoru hořet malý oheň, patrně od odhozené zápalky, která spadla mezi seno a slámu chránící láhve s nápoji připravenými na piknik. Když se mezi prkny paluby objevil kouř, snažila se posádka zjistit, co se děje a otevřela poklop do podpalubí.
Záchrana přeživších
Tím se ale k plamenům dostal vzduch a během okamžiku se požár dřevěné lodi rozhořel naplno. Lodníci chtěli začít hasit, jenže zjistili, že hadice jsou zpuchřelé a když se do nich pumpovala voda, praskaly jim v rukou. Přitom jen měsíc před tragédií prošla loď protipožární kontrolou, která konstatovala, že je všechno v naprostém pořádku.
Až v té chvíli byl o situaci informován kapitán, který do té doby nic netušil. To už si lodě, které z podpalubí šlehají plameny, všimli i kolemjdoucí na ulicích a začaly na pasažéry volat.
Kapitán vedl loď k molu na 134. ulici, ale odtud dostal varování, že je na něm složen velký náklad dřeva a nádrže s naftou, které by mohly vybuchnout. Proto se rozhodl stočit parník k ostrovu North Brother, vzdálenému cca 2 kilometry. Nařídil plout co nejrychleji, což se v kombinaci s větrem ukázalo jako ještě nešťastnější řešení - na lodi vypuklo hotové peklo.
Na cestujících začínaly hořet šaty, do toho se ukázalo, že zpuchřelé a nefunkční jsou i záchranné vesty, které se jim lodníci snažili podávat. Ženy se chtěly zachránit sebe i své děti skokem do řeky, kde ale neplavce oslabené spáleninami strhával proud. Dvěma říčním člunům se podařilo zachránit necelých 300 cestujících, řeka byla plná spálených či utopených těl.
Posledním kapitánovým pokusem, jak zmírnit tragédii, bylo najet přímo na břeh ostrova. K lodi se seběhly stovky lidí, kteří vše pozorovali ze břehů. Zdravotní sestry z nedaleké nemocnice Riverside skákaly do vody, aby pomohly na břeh vytáhnout alespoň některé z přeživších. Nebylo to bez rizika, protože cestující z parníku v panice málem své zachránce utopili.
Posledním, kdo loď opustil, a i přes těžké popáleniny doplaval ke břehu, byl kapitán Van Schaick. Kdyby věděl, co ho čeká, možná by se svou lodí raději zůstal. Po vyléčení ho totiž čekalo vyšetřování, soud a vězení v nechvalně proslulém Sing Singu, kde měl strávit celkem 10 let. Nakonec to byly jen 4 roky, protože na Vánoce 1911 dostal od prezidenta W.H. Tafta milost.
Konečný součet obětí se vyšplhal přes 1.000. A až do 11.9. 2001, kdy do věží World Trade Centre narazila při teroristickém útoku dvě unesená letadla, to byla největší tragédie v New Yorku.
Obrovský dopad měla hlavně na Malé Německo. Později se zjistilo, že víc než čtvrtina rodin, z nichž někdo zahynul na nešťastné piknikové výpravě, se rozhodla vrátit zpět do Evropy.
Olympijská vítězka a první žena, která přeplavala La Manche, Trudi Ederle se naučila plavat kvůli otcově hroznému zážitku
Druhou stranou mince bylo prolomení tabu ženského plavání. Dívky se zapisovaly do kurzů, kde se učily běžné plavecké styly, aby už nemusely plavat jen „čubičkou“.
O dvacet let později se Gertruda „Trudi“ Ederle, dcera řezníka z Malého Německa, zúčastnila Olympijských her v Paříži a vyhrála 1 zlatou a 2 bronzové medaile v plavání. Její úspěch byl o to větší, že byla po prodělaných spalničkách v dětství téměř neslyšící. V té době ještě paralympiáda neexistovala, takže Ederle nastupovala se svými zdravými soupeřkami.
Ještě o dva roky později pak jako první žena přeplavala La Manche a po návratu domů ji v New Yorku vítaly na 2.000.000 nadšených spoluobčanů. Noviny ji dokonce překřtily na „královnu vln“.
I to byl důsledek zkázy parníku General Slocum. Otec Trudi byl totiž očitým svědkem požáru a trval na tom, aby se plavat naučil nejen jeho syn, ale i obě dcery. Trudi narozené rok po požáru dokonce slíbil, že když porazí ve vodě své mužské soupeře, koupí jí červené auto, po kterém toužila - a svůj slib jí také splnil.
Pro další informace:
