Článek
Rodák z Borové na Českomoravské vysočině a synek z kupecké rodiny Karel Havlíček měl podle svého učitele buď růst pro šibenici nebo dokázat něco velikého. Svým způsobem vlastně splnil obě části proroctví. Nejenže se nesmazatelně zapsal do české literatury jako Karel Havlíček Borovský, ale pro svůj břitký jazyk se ocitl v nemilosti rakouských úřadů.
Karlova cesta k novinařině nebyla nijak přímá. Nejprve uvažoval o tom, že se stane knězem a studoval v semináři, ale nakonec se rozhodl jinak. Coby vychovatel dětí ruského historika Michaila Petroviče Pogodina a později učitel syna knížete a literárního historika S. P. Ševyreva, trávil roky 1843 - 44 v Moskvě. Díky pohledu „zevnitř“ ztratil veškeré panslavistické ideály, což mu řada vzdělaných, ale svým způsobem naivních Čechů po návratu zazlívala.
Karel se mezitím uchytil coby novinář Pražských novin, ale čím dál víc na sebe upozorňoval hlavně díky psaní pro satirickou přílohu České včely nazvanou příhodně Žihadlo. Později založil s pomocí přátel vlastní, česky psané Národní noviny a nechal se zvolit coby poslanec do rakouského Říšského sněmu za obvod Humpolec.
Paradoxně to v roce 1848, kdy se celá Evropa bouřila, v Havlíčkově soukromí vypadalo na dokonalou maloměšťáckou idylu. Po známosti s dcerou ze zámožné německobrodské rodiny Fanny Weidenhofferovou, které vrátil slovo, protože ho tlačila ke změně profese z novinařiny na cokoliv „serióznějšího“, se v modistickém podniku paní Kašparové, matky jeho přítele, setkal v roce 1847 s jedenadvacetiletou Julií Sýkorovou.
Dceři hraběcího lesního ze Svojšic, která v salonu pracovala jako šička, bylo o pět let méně, povahy byla mírné a zajímalo ji vše, co Karel podnikal. On se jí odměnil nejen výlety do pražského okolí, ale také několika básněmi. Vyhovovala mu její spíš poddajnost a absence vlastních názorů, což ho nakonec vedlo k žádosti o ruku. Pragmaticky si spočítal, že už má věk na ženění (bylo mu 27 let) a měl spočítáno, že ze svého platu uživí rodinu. Moc romantiky v tom nebylo, jak koncem roku přiznal v dopisu své matce: „Tak jsem si všechno s rozumem rozmyslil. Holka, kterou si hodlám vzít, nemá ovšem peníze, ale zato je hodná, hospodářská, rozumná. Zaslepený a zamilovaný nejsem tak dalece, abych si všechno nemohl rozvážit.“
Novomanželé se vzali v březnu 1848 v kostele sv. Havla a už 23. prosince se jim narodilo první, a jak se později ukázalo, i jediné dítě, dcera Zdeňka.
Z břitkého ironika se stal milující, leč přísný otec, ale ani to mu „nenapravilo hlavu“. Dál brojil proti vládě, a když mu byly zakázány Národní listy, odstěhoval se do Kutné Hory, kde začal pro změnu vydávat časopis Slovan. Ani to ale neprošlo, proto se znovu stěhuje - tentokrát do Německého Brodu, kde hodlá hospodařit. Přesto je v prosinci 1851 deportován coby nebezpečný živel do jihotyrolského Brixenu, kam za ním po půl roce mohou vyjet i manželka s dcerou.
Podhůří Alp bylo nejen místem, kde vznikly mj. Tyrolské elegie nebo Král Lávra, ale i příležitostí pro běžný rodinný život. Zdeňka dostala štěně a ochočenou straku, později i tři kohoutky, které „pásla“ s prutem v ruce, a otec jí pomaličku učil číst. Brixen byl úlevou i pro zdravotní stav Julie. V té době už trpěla projevy „nemoci švadlen“ tuberkulózy a svěží vzduch jí pomáhal potlačovat symptomy nemoci.
Chrlení krve se logicky zhoršilo po návratu matky se Zdeňkou do zakouřené Prahy, kam přijely, aby dcera na Havlíčkovo naléhání nastoupila do české školy. Až po svém pozdějším příjezdu k rodině se Karel dozvídá, že se minul se zprávou o Juliině úmrtí. O holčičku se v té době už starala matčina sestra Adéla Jarošová, kde měla domácí výuku.
Stačilo pár měsíců a tuberkulóza si vzala i samotného Karla. Tehdy poprvé se sedmiletá Zdeňka projevila jako osobnost - ačkoliv už na sobě měla slavnostní šaty, odmítla jít na otcův pohřeb. Tvrdohlavá povaha se u ní pak projevovala čím dál častěji, stejně jako vysoký intelekt.
Los Národní loterie
Sirotek i nadále žil v rodině tety a jejího manžela, profesí pokrývače. Po čase si na ni vzpomněli vlastenci v čele s Františkem Ladislavem Riegrem a v roce 1861 uspořádali v její prospěch národní loterii spojenou s věcnou sbírkou. Kromě bezmála 30.000 zlatých se v ní sešla řada praktických věcí, a také mj. kávový servis pro 12 osob, poprsí kněžny Libuše z bílého mramoru nebo zánovní kšandy.
Z výnosu uložených peněz měla Zdeňka mít pokryty životní náklady. Mezitím byla nucena odejít z tetiny rodiny kvůli strachu opatrovníků, že by se její věno mohlo použití na umoření strýcových nemalých dluhů.
Coby poručník jí byl ustanoven významný český politik František A. Brauner a ona přišla v roce 1863 do rodiny univerzitního knihovníka Ignáce Hanuše, kde měli 5 dcer přibližně v jejím věku. Začala chodit do Vyšší dívčí školy a také na taneční lekce. Prožila tu první, ještě polodětskou lásku k bratrovi spolužačky Karlu Petrovi Kheilovi, a už tehdy si začala naplno uvědomovat bdělé oko „národa“, které ji neustále sledovalo.
Zdeňka se ukázala jako chytrá, ale poměrně svéhlavá dívka, která se nebála odmlouvat svým vyučujícím a říkat nahlas názory, jaké se pro něžné dívky „nehodily“. Postupně vystřídala další dvě rodiny, u nichž žila. Národní osvícenci už jí začali plánovat další život coby ctihodné matrony provdané za seriózního synka z některé z ryze českých rodin, ale to už se dospívající slečna postavila „na zadní“.
V domě, kde žila rodina Braunerových i se Zdeňkou, byl totiž ubytován i o dva roky starší rakouský důstojník polského původu a exotického jména Quido Battaglia. Pokud se vídali se Zdeňkou v soukromí, ještě to společnost trpěla, ale po několika procházkách pražským korzem Na Příkopech, jímž de facto svůj vztah oznámili veřejnosti, se strhl křik.
Braunerovi Zdeňku okamžitě odeslali do Poděbrad a ona stihla napsat svému příteli, s nímž plánovali společný život, alespoň dopis na rozloučenou, kde ho zapřísahala, aby v jejich lásce vytrval. V Praze se po urychleném odjezdu okamžitě vyrojily klepy, že je Zdeňka s Battagliou těhotná, což nebyla pravda. Quido později působil jako úředník ve Lvově a do vysokého věku neměl zdání, co několika nevinnými vycházkami a dopisy Zdeňce způsobil za martyrium.
Drobná, snědá dívka s bohatými, světle hnědými vlasy - tak na Zdeňku vzpomínali pamětníci, kteří ji osobně zažili.
Z Poděbrad se později Zdeňka stěhovala do Rakovníka, kde bydlela v rodně advokáta Aloise Trojana. S jeho paní se zdokonalovala v ručních pracech, zvlášť v šití, ke kterému měla patrně vlohy po matce. Mimořádně si oblíbila práci se šicím strojem.
V té době se začala sbližovat s hrabětem Václavem Kounicem, kterého znala ještě ze svého pražského života. Mohl být vhodnou partií, ale společnost vztahu opět nepřála. Nejen, že měl Kounic pověst sukničkáře, ale zároveň byl „jen“ o tři měsíce starší než Zdeňka, což neodpovídalo dobovému přesvědčení, že manžel by měl být vždy starší a zkušenější, než jeho žena. Nic na tom nezměnil ani fakt, že s jejich sňatkem souhlasila i Kounicova matka. Zdeňka ale začala váhat a nedlouho před svou smrtí se s hrabětem rozešla. Jejím posledním přáním bylo, aby jí Kounicovy dopisy a prsten vložili do rakve, což nebylo vyslyšeno.
Během posledních měsíců svého života se Zdeňka odstěhovala ke své babičce - otcově matce - do Německého Brodu a souhlasila, že se provdá za statkáře Antonína Sovu, který miloval hru na klavír a zpěv, a v jejím životě se objevil poprvé už před aférou s Battagliou.
Než stihla obléct svatební šaty, dostihlo ji rodové prokletí. Zdeňka Havlíčková zemřela 20. září 1872 na tuberkulózu, kterou trpěla už od svých osmnácti let.
Spolu se svými rodiči je pochována v Německém - dnes Havlíčkově Brodu.
P.S. Po dávno zapomenutém televizním filmu Dcera národa z roku 1990 se má koncem září objevit nový, šestidílný seriál stejného názvu, který přichází s ambicí podívat se na osudy Zdeňky Havlíčkové modernější formou. Hlavní hrdinku v něm hraje vnučka režiséra Miloše Formana Antonie Formanová. Dcera národa (2024) | ČSFD.cz (csfd.cz)
Pro další informace:
Milena Lenderová: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové, Paseka, 2013
