Článek
„Zaručené pravdy“ o tom, co lidstvu hrozí a co určitě nastane, jsou staré přesně jako lidstvo samo.
Možná už pračlověk předvídal, že mu „nebe spadne na hlavu“ a raději si vybral za obydlí bezpečnější úkryt v jeskyni, což se i bez chybně předpovězeného zřícení hvězdné oblohy ukázalo jako celkem prozíravý čin.
Starověcí Řekové zase varovali, že Peršané se po dobytí Atén budou živit masem malých dětí. To sice nakonec nenastalo, ale vybičovalo to chrabré Achájce k mnohdy nadlidskému výkonu proti přesile. 300 ze Sparty by mohlo vyprávět, kdyby nezůstalo v soutěsce u Thermopyl.
Rozhodně ne každá zpráva, kterou o pár století později vykřikovali poslové na římském Fóru Romanu byla založena na přesných a pravdivých informacích ze světa za hranicí říše, tam „kde jsou lvi“, ale když se pak dostali do Říma Germáni v čele s Odoakerem, asi to ctihodní měšťané čekali povědomě ještě horší.
Dokonalou ukázkou masové hysterie na základně šíření „zaručené informace o konci světa“ je první milénium. Lidé se s blížícím rokem 1000 ve velkém zbavovali majetku a najisto čekali, že se nebe otevře a všichni stanou před soudem nejvyššího. Zajímavé je, že většině „zvěstovatelů apokalypsy“ nebylo žinantní si od svých následovníků přebírat měšce s jejich úsporami, aby, když se letopočet více méně plynule rozběhl do dalšího tisíciletí, s nimi pěkně nenápadně zmizeli neznámo kde.
S koncem světa je vůbec propojena celá řada středověkých „dezinformátorů“, namátkou ve Francii působící albigenští, proti kterým papež neváhal poslat křížovou výpravu. Ostatně stejné „cti“ se dostalo i českým husitům. Ti to sice na začátku mysleli dobře s návratem k čisté církvi bez desátků, ale následně se to nějak zvrhlo v plenění a řádění, které odneslo leckteré středověké město, kostel či klášter.
Absolutním vrcholem pak byla sekta adamitů. Ti se ve jménu nejvyšší čistoty rozhodli vrátit se ke kořenům - na začátek Bible a po vzoru Adama a Evy vybudovat „ráj na zemi“ do důsledku, včetně absence oblečení. To už bylo moc i na bratra Žižku, a proto se rozhodl vymýtit heretiky jak se na neohroženého vojevůdce slušelo - pěkně ohněm a mečem.
V minulosti se ale najdou i čestné výjimky. Ve středověku můžeme vidět „dezinformátory“, kterým se podařilo otočit kolem dějin. Příkladem je Jana/Johanka z Arku, bez jejíhož přesvědčivého výkonu na poli dezinformací ("Viděla jsem archanděla Michaela a svaté, kteří mi přikázali jít za dauphinem Karlem, aby se ujal francouzské koruny.") by se nejspíš 100 letá válka mezi Anglií a Francií vyvíjela úplně jinak, než jak ji známe z dějin.
Podobně dezinformačně vznikla anglikánská církev, kdy se Jindřich VIII. stůj co stůj potřeboval zbavit starší manželky, aby mohl mít dědice rodu mužského s mladší. Jeho poradci vymysleli „zaručenou zprávu“, že chudák Kateřina vlastně nikdy neměla být jeho ženou, protože dle biblických zákonů už předtím „lehala“ s jeho bratrem. Výsledek známe všichni - dvě rozvedené, dvě popravené, jedna zemřelá po porodu a jedna přeživší manželka.
Dezinformacemi trpělo i období osvícenství, kdy se ve jménu zavržení slepé víry mnoho lidí přiklonilo k mysticismu a vymýšlely se stále náročnější obřady. Své by k tomu mohl říct i proslulý Casanova, který kromě svádění urozených či neurozených dívek a dam rád vystupoval jako svobodný zednář. Mimoto fušoval třeba do královské loterie, ze které mu „nějaké ty drobné“ zůstaly údajně v kapsách.
Mou oblíbenou dezinformací je ta o bramborách. Než se jim podařilo zdomácnět v evropské kuchyni, bouřili se proti nim poddaní, že je rozhodně nebudou konzumovat, protože je chce vrchnost otrávit. Když pak za vlády Marie Terezie přišel hladomor a veřejně museli největší buřiči zkonzumovat talíř „ďáblových hlíz“, aniž by na místě vypustili duši, bylo najednou po jejich špatné pověsti a jednotlivé regiony se začaly předhánět v nejroztodivnějších úpravách „amerického jablka“.
Celou škálu dezinformací přineslo využití páry ("stroje vybouchnou a všechny nás zabijí" případně "všem nám vezmou práci") a elektřiny ("umělá světla bez ohně nás připraví o rozum").
Obzvlášť povedenou dezinformací se stala rozhlasová adaptace Války světů H.G.Wellse v roce 1938. Už tak zjitřené očekávání Američanů z nadcházející války dokonale využil teprve třiadvacetiletý režisér Orson Welles. I přes varování, že jde o adaptaci románu, způsobil „útok mimozemšťanů“ reportovaný formou „přímého rádiového přenosu“ doslova paniku.
Poválečné dezinformace o tom, jak nám zlí kapitalisté z Wall Street usilují o život a tajně vysazují z letadel „amerického brouka“ mandelinku bramborovou, se kterou je ve jménu budování socialismu nutné zatočit všemi silami, včetně dětí ze škol, už možná ani netřeba připomínat.
Takže - dezinformace tu byly, jsou a bohužel asi i budou. Je jen na nás, kolika z nich věnujeme pozornost a nasypeme současným „zvěstovatelům apokalypsy“ do měšců. Protože ať chceme nebo ne - téměř vždy šlo o to, jak důvěřivcům něco nakukat a vzápětí jim vytáhnout zlato z kapes…
